Zvony paměti připomenou Jaroslava Šlezingera
Přidejte si nás na domovskou Sochař Jaroslav Šlezinger se narodil v roce 1911 do chudší rodiny, jeho otec padl ve Velké válce o tři roky později a starost o živobytí dolehla na maminku Kateřinu, která se později znovu provdala (za Karla Hladíka). Jako samouk Jaroslav Šlezinger postavil pomník padlým v Chotěbudicích. Poté, co se vyučil tesařem na jemnické živnostenské škole, mu její ředitel Karel Gartner, jenž rozpoznal umělecké nadání tovaryšovo, soukromě poskytl finanční pomoc, aby ho přijali na Státní průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích, odkud se přihlásil do pražské Všeobecné školy sochařské na Akademii výtvarných umění k profesoru Kafkovi. Při studiu si přivydělával kreslením obrázků do novin.
17. listopadu 1939 byl při zákroku gestapa proti vysokoškolákům zatčen na Švehlově koleji a po odvlečení do lágru Oranienburg-Sachsenhausen dostal vězeňské číslo 15 195. Z té doby se dochovalo několik jeho dopisů rodině a budoucí manželce Marii.
V táboře byl zařazen do řezbářské dílny, Jozef Leikert v knize Sny v okovech. Osudy českých studentů v koncentračním táboře Sachsenhausen cituje jeho spoluvězně Jaroslava Kováře: „Jarda Šlezinger byl velký umělec a mimořádně citlivý člověk. Často mluvil o tom, že až se vrátí domů, udělá sochu a v její tváři zachytí všechnu bolest a smutek, které v koncentráku poznal.“
Z lágru byl propuštěn v dubnu 1942, kdy se pravděpodobně se silikózou plic vrátil do Jemnice, tam se zapojil do odbojové činnosti místních sokolů a nástupnických struktur Obrany národa. 5. května 1945 byl na pár měsíců povolán do Revolučního národního výboru a několik týdnů působil i v mimořádném lidovém soudu.
Po odchodu do Jihlavy, pravděpodobně v roce 1946, pracoval jako úředník ve firmě Lineol až do jejího zrušení o rok později. Z firmy odkoupil některé stroje na lisování figurek a založil si živnost na výrobu uměleckých hraček. V Jihlavě z jeho podnětu rovněž vznikl sochařský kroužek, který fungoval i v době po jeho pozdějším uvěznění. 1. listopadu 1946 bylo na jihlavském hřbitově odhaleno sousoší „Zaváté šlépěje“, jehož idea se v mysli sochaře rodila při pobytu v nacistickém koncentračním táboře.
V listopadu 1947 byl jako sochař přijat mezi jihlavské rotariány, ale po únorovém komunistickém převratu už 5. března 1948 Místní akční výbor Jihlava žádal Rotary klub o zaslání seznamu jeho členů, ptal se, zda má ustaven akční výbor a zda začal „očistu“. Předseda klubu Jiří Černý odpověděl, že klub se politikou nezabývá, takže „akční výbor“ neustavil, a připojil seznam členů. Jihlavští revolucionáři ihned činnost klubu zastavili.
Na podzim 1948 byla před jihlavským gymnasiem odhalena Šlezingerova socha Presidenta Osvoboditele, která tam (patrně díky vytrvalosti místních úředníků) vydržela až do roku 1961, kdy pod tlakem shora, doprovázeném „rezolucemi ze škol a závodů“, byla odvezena do místního lomu a rozbita.
Poúnorové utažení šroubů s sebou neslo i vlny policejních a justičních represálií, procesů zcela či částečně vykonstruovaných pro zastrašení obyvatelstva. Jedním z nich byl případ „Veselý, Rod a Tuček“, v němž Státní soud v Brně odsoudil třiadvacet lidí za údajnou velezradu, špionáž, sabotáže, množení a šíření letáků a přípravy vražd místních politických činitelů. Jaroslava Šlezingera zatkli 6. září 1949 jako spoluúčastníka protistátní činnosti, o den později estébáci do protokolu zapsali jeho údajná slova: „Při své živnosti měl jsem nedostatek surovin, které jsem nemohl nikde sehnati a všechny tyto okolnosti na mě působily tak, že jsem se nechal zlákat k protistátní činnosti, aniž bych si byl uvědomil následky.“ Člen zmíněné skupiny František Heřman v roce 2002 v rozhovoru pro exilový čtvrtletník MUKL („muž určený k likvidaci“) popisuje, že skupina tiskla a šířila letáky a nic jiného nepodnikala. Přípravu vražd místních politických funkcionářů komunisté pravděpodobně vykonstruovali z výpovědí obžalovaných o tom, že Jaroslav Šlezinger dva spoluobžalované žádal vedle jiných věcí také o opatření kyanidu draselného pro spáchání sebevraždy členy skupiny, kdyby estébácké výslechy byly nesnesitelné.
Lenka Jiráková v práci Politická perzekuce a politické procesy na Jihlavsku v letech 1949—1953 cituje učitele jihlavského gymnasia Josefa Kočího: „My jsme mu to s prof. Kučerou slíbili a já jsem lahvičku s cyankalim na gymnasiu vzal a odpoledne odevzdal p. Šlezingerovi. Večer jsem o tom přemýšlel a došel jsem k závěru, že přece jako katolík nesouhlasím se sebevraždou, tak jsem ráno spěchal k p. Šlezingerovi a lahvičku jsem vzal a dal v chemickém kabinetu na své místo.“
V cause padly tři rozsudky smrti, dva doživotí a dále vězení od 4 do 25 let, čtvrtstoletí soud vyměřil i Jaroslavu Šlezingerovi, pro něhož prokurátor navrhoval trest smrti. Vyšetřovací spis tvrdí, že sochař byl v minulosti členem národních socialistů a později KSČ. Po věznění v Jihlavě a na Mírově byl 30. května 1952 poslán do Vězeňského ústavu Ostrov, do táborů D a C a nakonec L, jemuž vězni říkali „likvidační“. 25. srpna 1954 byl převeden na stavbu Domu kultury v Ostrově, kde byl přinucen vytvořit výzdobu a sousoší.
Z posudku vypracovaného na vězně pro Krajský soud v Brně v září 1953: „Odsouzený se v ústavě choval dosud ukázněně a nebyl disciplinárně trestán, povahy je tiché, ukázněné, avšak to dělá z vypočítavosti. Pracuje na povrchu jako pomocný dělník a jeho pracovní morálka je velmi dobrá. Za posledních 6 měsíců dosahuje průměru na 130 %. /…/ Jeho maloměšťácké názory mu nedovolí se zapojit vhodnou formou do kolektivu. Názory na mírovou politiku SSSR rovněž nemá ujasněné. Svoji nízkou politickou úroveň se snaží zvyšovat čtením vhodných knih. Po celou dobu výkonu trestu neskýtá záruku, že povede řádný život pracujícího v naší společnosti.“
V čase své hospitalizace v nemocnici Jaroslav Šlezinger psal domů (v dopisech, které neprošly cenzurou), co vše zažíval. 13. ledna 1955: „Milá Maňulko a Petře, /…/ byl jsem donucen, abych pracoval na hermetickém sběrači rudy. Je to strašné místo. Jsou to ty nejjemnější částečky prudce zářících paprsků, které smrtelně zasahují vše, co je kolem. Ničí bez bolesti a jakéhokoli hluku. Modlil jsem se tehdá, aby mě ušetřil té práce, ale osud mi určil, potrestal mě za dřívější moji prosbu k Němu, aby mě povolal k sobě. S těmito pocity jsem nastoupil do těchto budek, vše vypadalo prostě a nevinně. Dvaceticentimetrová pokrývka nejjemnějšího prachu mě přivítala v tichosti, tisíce paprsků smrti neviditelně začalo působit. Žádná bolest, jen slabý pach jako zkažený vzduch. Po půlhodině jsem musel ven. Srdce zrychleně a nerovnoměrně pracovalo, tož jsem vylezl a odpočal jsem si na volném prostranství. No a znovu do toho. Křeče přestaly a nastala jakási reakce, která probíhala celým tělem.“
Později píše: „Milá Maňulko a Petře, u lékaře bylo konstatováno nadýchání radioaktivního prachu. Pár prášků a konec. Toho času jsem vážil 89 kilogramů, pak počala váha ubývat, bolesti nebyly žádné, však slabost přibývala a nastala taková malátnost, že jsem posedával, kam jsem přišel. Čtvrtý měsíc jsem požádal velitele o odbornou prohlídku, ta však mne byla odmítnuta, že mám vysoký trest a do nemocnice odeslán být nesmím. Lékař si nevěděl rady a tak počal mi dávat různé injekce, které také nepomáhaly, a já pomalu chřadnul ze dne na den, víc a víc.“
Josef Šlezinger zemřel 2. srpna 1955 ve vykmanovské vězeňské nemocnici, urnu s jeho popelem úřady manželce vydaly a je uložena na hřbitově v Uherském Brodě. Později se k manželce potají dostaly jím skrytě modelované malé reliéfy Křížové cesty, na jejichž rubovou stranu ryl svá vyznání prožívaných bolestí a současně lásky k Pánu Ježíši. Věrností Kristu, kterou zde osvědčuje, upomíná myšlenky polského kněze Jerzyho Popieluszka, kterého v 80. letech na smrt umučila polská státní bezpečnost.
Autor: Tomáš Karabela
