Zvonění na Malé Straně připomene filozofa Milana Machovce

Milan Machovec

* 23. srpna 1925, Praha
† 23. ledna 2003, Praha

„Tajní mi léta říkávali při svých ‚návštěvách‘, když u mě doma viděli obraz Zdeňka Nejedlého, vedle Františka Palackého a pod nimi papeže Jana XXIII., že jsem prý ‚typický popletený intelektuál‘. Oni že mají jasno. Dost dobře jsem jim tehdy nemohl říct, že jasno může mít v tomto světě jenom pitomec,“ vzpomínal filozof Milan Machovec na období normalizace.

Vladimir Iljič Lenin nebyl pro něho zločincem, nýbrž dobrodruhem, a ideálem ideály Karla Marxe propojené s učením nenásilí Gándhího či Ježíše. Mezi jeho žáky patřil například Zbyněk Fišer, Václav Bělohradský nebo Jan Palach.

Machovec, který se narodil roku 1925 v Praze jako prvorozený syn středoškolského učitele Františka Machovce a úřednice Boženy Machovcové, rozené Herejkové, byl osobností mimořádně rozporuplnou a zároveň hluboce inspirující.

Už od dětství vynikal bystrou myslí, ale cítil se nepatřičně v běžném světě her a praktických činností. „Rodiče nebyli zlí, ale pořád mě nutili, abych si hrál s kostičkami, s medvědem, a mně to všechno připadalo bezmezně pitomé,“ vzpomínal později.

Za jeden z klíčových momentů svého duchovního vývoje považoval zážitek z benediktinského kláštera Emauzy, kde poprvé uslyšel gregoriánský chorál. Přestože náboženská výuka jej ve škole nebavila až iritovala, hudba a duchovní atmosféra ho silně zasáhly. Už jako malý přečetl Babičku, Staré pověsti české, antické báje i Fausta. Postavy tragických hrdinů ho přitahovaly a často se k nim vztahoval i osobně.

Po absolvování gymnázia a studia hry na klavír na konzervatoři krátce učil v Brandýse nad Labem. V roce 1945 začal studovat filosofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově.

„Já jsem se vlastně nemohl stát ničím jiným,“ říkával. „Kdybych šel na řemeslo, tak bych se přizabil při prvním úderu kladivem. Kdybych zase jezdil autem, tak bych ohrožoval lidi. Pro mě přesně platilo tohle: na řemeslo se nehodí, tak ať má aspoň ten doktorát.“

V mládí se vzhlédl v ideálech komunismu a vstoupil do Komunistické strany Československa, což později vysvětloval i jako pragmatický krok, bez nějž by nemohl působit ve svém oboru. Po absolutoriu v letech 1948—1950 absolvoval základní vojenskou službu a poté se stal odborným asistentem na Vysoké škole politických a hospodářských věd.

V roce 1953 se stal vedoucím katedry filosofie na Filozofické fakultě UK. Habilitoval se prací o Janu Husovi v duchu dialektického materialismu. Nejen za tato léta neušel sarkastické kritice spisovatele Václava Pinkavy (Jana Křesadla), který ho značně neuctivě zvěčnil ve svých dílech.

Přesto zůstává obraz Machovce jako oblíbeného pedagoga silnější. Studenti si jej pamatovali jako charismatického a vášnivého přednášejícího s širokým záběrem. V šedesátých letech zavedl na fakultě tzv. „dialogický seminář“, kde vedl otevřené debaty mezi věřícími a ateisty, představiteli různých církví i zahraničními hosty. Právě tehdy se Machovec začal významně profilovat jako hlas kritického myšlení a mezikulturního dialogu. A při tom nabýval mezinárodní renomé.

Roku 1968 publikoval průlomovou a široce čtenou knihu o T. G. Masarykovi, získal profesuru a stal se předsedou Společnosti pro lidská práva. Vystoupil proti sovětské okupaci, neboť — jak sám říkával — „kdybych mlčel, byla by to velezrada“. Přestože mu byl v zahraničí nabízen azyl, rozhodl se zůstat v Československu.

Po nástupu normalizace byl roku 1970 zbaven všech akademických funkcí a z fakulty vyhozen. „Činit pokání“ odmítl. Dostal se pod dohled Státní bezpečnosti a stal se terčem represí. Jeho osobní život se rozpadl — po rozvodu se sám staral o dvě děti, neboť jeho bývalá manželka brzy zemřela. Přivydělával si soukromou výukou jazyků, hrou na klavír či jako varhaník v kostele sv. Antonína, kde mu pomohl v padesátých letech vězněný páter František Kohlíček.

V roce 1972 vyšla Machovcovi v Německu kniha Jesus für Atheisten, která byla přeložena do více než deseti jazyků (česky vyšlo pod názvem Ježíš pro moderního člověka). Podpis Charty 77 z Machovce učinil ještě sledovanější osobnost. Přesto dál pořádal „bytové semináře“, které přitahovaly desítky zájemců a jež byly nahrávány a šířeny.

Na konci osmdesátých let se podílel na obnově Masarykovy společnosti. V lednu 1989 se snažil odradit od opakování činu Jana Palacha a po roce 1989 se vrátil jako vyučující na pražskou Filozofickou fakultu. Kromě etiky se věnoval i ekologii a kritice patriarchální společnosti, byť jako hlásící se k feminismu působil poněkud svérázně.

Krátce před smrtí přemítal nad osobností Napoleona a mladým lidem vzkazoval: „To nejaktuálnější je, že celé lidstvo se musí sjednotit na jedné velké ekologické debatě za záchranu planety. Pokud to rychle neudělá, za sto let už nemusíme být. A pak — snažte se být aktivní, dělat to, co milujete, a milovat to, co děláte. Toť vše.“ Na otázku, jak by si přál zemřít, s úsměvem odpověděl: „Nejraději s ‚Vive la liberté!‘ na rtech. To se mi však asi nepodaří. Tak snad při přednášce. Aby můj poslední pohled patřil nohám nějaké krásné studentky.“

Autorem textu je Mgr. Michal Macháček, Ph.D.