Zmatky. Román Kláry Mikulecké (nejen) o vztazích matek a dcer
15. března 2026 15:47
Přidejte si nás na domovskou 
Román o vztazích matek a dcer napříč třemi generacemi, o úskalí rodičovství včetně dobrých předsevzetí, která se často míjejí s realitou a jsou spíš zdrojem nedorozumění.
Vypravěčkou je nejmladší Bětka, která navzdory uměleckému povolání a zdání bohémského života střídmě odhaduje svoje možnosti a chová se převážně pragmaticky. Když neplánovaně otěhotní s výrazně starším partnerem, který navíc čeká dítě s další ženou, nabere její život nečekané obrátky a pečlivě budované bezpečí se hroutí. Šance na usmíření s matkou překazí její smrt a přinutí Bětku k bolestné bilanci. Stěhuje se do domu po babičce a v rámci jeho oprav přehodnotí nejen svůj vztah k matce, ale i k obdivované babičce a svůj rezervovaný vztah k lidem vůbec. Rekonstrukce domu tak představuje především rekonstrukci jejího vlastního života.
Ukázky z knihy:
Už dávno jsem pochopila, že o některých zklamáních nemůžeme nikomu říct. Především velká zklamání nemůžeme sdílet, zvlášť pokud víme, že nejsme schopní přiměřeně velkých a zásadních rozhodnutí. Sám sebe člověk časem oblbne a přesvědčí, že převažuje to dobré a změna není rozumná.
Sdílená starost v tomto případě není poloviční, protože ti, kterým se svěříš, jsou nakonec jen nechtění svědci tvé vlastní hanby.
Zase jsem naletěla. Je doma, ale já se na další konverzaci opravdu necítím. Navíc tady to vypadá na melodramatickou předehru. To nesnesu. Sedí v křesle v prapodivné pozici a bytem hřmí Wagner, to poznám i já. Na divadlo dobrý, ale jinak to musí být dost nepohodlné. Tělo má jemně vychýlené dopředu, koleno spuštěné, jako by se užuž chystal pokleknout. Hlavu lehce podepřenou. Zničený intelektuál obklopený jen svými knihami, lampa mu svítí přímo nad hlavou a temné stíny halí téměř celý obličej. A hele, už začíná trochu plešatět. Možná kdyby tu ležel zhroucený s flaškou, bude to věrohodnější. V duchu se okřiknu za tohle bezúčelné aranžování, ale nemůžu si pomoct. Představuju si, jak uslyšel
cvaknout zámek a narafičil se do téhle směšné pózy. Dělám, že ho nevidím. Mám děsný hlad. Lahodně to tu voní. Pán vařil. Já ale pod pokličku nekoukám a vytáhnu si z lednice sýr a klobásu.
„Nechceš si to aspoň ohřát?“
Tebe si ohřeju a naporcuju a hodím psům. A taky si nebudu mýt ruce, i když jsem přišla zvenku, a budu drobit přímo na zem. Mlčím a cpu se a upřímně lituju, že jsem se vracela. Všechno ve mně vře, ačkoli se snažím ovládnout a aspoň navenek zůstat netečná. Uvaří mi čaj a opatrně kolem mě krouží.
Prý to nemohl vydržet a musel mě vidět, a hlavně všechno vysvětlit. Dost dobře nechápu, co by mi chtěl ještě vysvětlovat.
Mám vztek a zároveň se strašně bojím, že udělám chybu, přičemž stále nevím, jestli je chyba si dítě nechat, nebo si je nechat vzít. Kdyby tu byla babička, rozjela bych se za ní. Probraly bychom všechny možnosti a určitě našly řešení. Samozřejmě mě napadlo, že bych šla za matkou, a zároveň s tím nápadem taky hromada argumentů, proč to nedělat. Jenže já prostě potřebuju mluvit s někým, kdo mě zná dýl než pár měsíců a dokáže mi poradit. Neříkám, že se jeho radou budu řídit, ale můžu svoje vlastní úvahy s něčím konfrontovat.
Blbost, zase jen čekám, že mě někdo zachrání. Nechá mě vyplakat na rameni, polituje a vyřeší za mě všechny nepříjemnosti. Z toho jasně vyplývá, že jít za matkou je pitomost. Když jsem ji viděla naposled, dost ošklivě jsme se pohádaly. Hádáme se vlastně pořád. Pozitivní je, že matka střídá nálady poměrně rychle a k předešlým hádkám se většinou nevrací.
Klára Mikulecká (*1974) vystudovala Teorii a dějiny divadla na FF MU. Momentálně se živí výrobou kulis, rekvizit a masek.
Klára Mikulecká: Zmatky, vydává nakladatelství Ikar, 288 stran, doporučená cena 359 Kč
