Zlom u Tomáše (48) nastal jednou ráno, když nemohl popadnout dech. Nyní už s novým srdcem jezdí na kole
10. prosince 2022 14:26
Přidejte si nás na domovskou Když Tomáš vzpomíná, kdy poprvé lékaře na jeho srdci něco zarazilo, zastaví se už na přelomu dospělosti, v osmnácti letech. „Už u odvodu se panu doktorovi při poslechu srdce něco nezdálo, poslal mě dokonce na vyšetření na kardiologii. Tam ale na nic nepřišli. Maminka mě tehdy varovala, že tihle lékaři ze staré školy umí poslechem odhalit víc než přístroje. Kdo ví, možná už tehdy bylo něco špatně,“ říká.
Navenek se však nic neprojevovalo, a tak Tomáš sportoval, jezdil intenzivně na kole. Další fyzické vypětí měl v práci – jako řemeslník. „Pokud jsem měl srdce nějakým způsobem oslabené ve srovnání se zdravými lidmi, tak jsem to nahrazoval svou kondicí a tréninkem,“ vypráví. Tu chtěl využít při cestě na kole z Číny do Nepálu.
Přípravy ale zastavil jeho zdravotní stav, když se začal cítit hůře než obvykle. „Nebylo to nic hrozného, ale představa, že v pěti tisících metrech budu někde řešit problémy se srdcem, mě přivedla k lékařům. Ti sice přišli na malé poškození, ale i s ním jsem mohl normálně fungovat a nic mě neomezovalo. Do Nepálu jsem se však raději nakonec nevydal,“ říká Tomáš.
První větší zlom k horšímu přišel v roce 2017, když se ráno vzbudil s oteklýma nohama, nemohl popadnout dech a cítil se špatně. „Byl jsem tehdy pracovně v Holandsku, ale rychle jsem se vrátil zpátky a hned šel do nemocnice v Ostravě, kde si mě nechali na JIP. Diagnostikovali mi vážné srdeční selhání a implantovali mi ICD,“ vzpomíná. (ICD je zkratka pro tzv. kardioverter-defibrilátor neboli zařízení, které se pacientům implantuje pod kůži a pomocí elektrických impulsů zastavuje srdeční arytmie, jež by pro pacienta byly smrtelně nebezpečné, pozn. aut.)
„Cítil jsem se s ním mnohem lépe, srdce mi předtím podle lékařů běželo jen na zlomek výkonu. Mohl jsem zase normálně pracovat, jezdit na kole a neměl vlastně žádné omezení,“ říká Tomáš.
V té době byl odeslán ke konzultaci do Centra pro diagnostiku a léčbu srdečního selhání při I. Interní kardioangiologické klinice FN u sv. Anny v Brně, kde jej od té doby lékaři pravidelně sledovali jako potenciálního kandidáta pro srdeční transplantaci. Jeho stav byl v té době vcelku vyrovnaný, jen s malým kolísáním, a tak prozatím nebyl zařazen na čekací listinu.
Lékaři panu Tomášovi předtím dali na výběr, zda si chce v nemocnici „počkat“ na nové srdce od dárce, nebo upřednostní implantaci mechanické srdeční podpory. „Volil jsem podporu, protože jsem chtěl z nemocnice co nejdříve pryč, normálně žít. Nakonec to bylo lepší i pro to, aby se organismus trošku vzpamatoval před případnou transplantací,“ vysvětluje.
Znova se také projevila jeho nezlomná povaha: aby mohl dál chodit do práce nebo jezdit na kole, nechal si ušít speciální tričko, do kterého mohl schovávat baterie napájející srdeční podporu. Na ty si musel zvyknout – staly se vlastně součástí jeho těla. A nakonec se ani necítil příliš omezený. Letos v červnu se konečně dočkal.
„To se ani nedá popsat, jaký je to pocit, když mi s tou zprávou zavolali. A to jsem ještě ráno kolegovi v práci říkal, že počkám do konce roku, a pak to začnu nějak řešit. Za pár hodin už jsem ležel na sále,“ vypráví Tomáš.
„Když jsem se po operaci vzbudil, měl jsem z toho moc dobrý pocit. Ani mě později moc nebolela žebra, která musí operaci samozřejmě uhnout. Doma jsem měl rozpracovanou terasu a cítil jsem se tak dobře, že bych práci nejraději hned dokončil,“ říká Tomáš, který držel v ruce řídítka, jen co mu to doporučení lékařů dovolilo.
Zůstává stále ve sledování na I. IKAK FN u sv. Anny, kam dochází k provádění kontrolních biopsií i k ambulantním kontrolám.
