
Ženy po odchodu mužů do války zachraňovaly MHD. O jakou pozici se mzdou 30 haléřů měly velký zájem?
1. prosince 2020 09:57
Tehdejším Elektrickým podnikům královského hlavního města Prahy, předchůdci pražského dopravního podniku (DPP), pomohly v období první světové války nahradit muže, kteří museli narukovat na frontu. V současnosti tvoří ženy zhruba 15 procent z celkového počtu zaměstnanců DPP.
Vypuknutí první světové války přineslo pražské tramvajové dopravě mnoho těžkostí. Důležitost tramvají přitom v období první světové války ještě stoupla – kromě přepravy cestujících je tehdy město využívalo také k přepravě raněných, k rozvozu potravin po městě a k odvozu komunálního odpadu na skládku.
Tehdejší pražský dopravní podnik se v období první světové války potýkal s nedostatkem personálu – především v provozu tramvají. Mnoho provozního personálu muselo narukovat na frontu, a proto se nedostávalo pracovních sil. Řidiče tak nahrazovali zámečníci z dílen vozoven, kteří měli zkušenosti s řízením tramvají.

„Mnoho řidičů a průvodčích během válečného období stále scházelo, a tak vedení Elektrických podniků zjišťovalo, jaké jsou zkušenosti jinde. Pražský dopravní podnik se tehdy inspiroval v zahraničí. Ve Vídni, Berlíně i Drážďanech řešili nedostatek mužů tím, že začali přijímat ženy. Například ve Vídni, kde bylo z tramvajového provozu na frontu odvedeno 800 mužů, bylo již v červnu 1915 přijato na místa průvodčích 400 žen a dívek. A připravovalo se přijetí dalších,“ řekl Pavel Fojtík, historik pražské MHD.
Práce průvodčích na začátku 20. století nebyla jednoduchá. Zaměstnanci museli celou dobu stát, přičemž směny byly dlouhé, šlo tedy o práci náročnou především po fyzické stránce. I tak v říjnu 1915 přijala správní rada Elektrických podniků usnesení, na jehož základě mělo být přijato 10 až 12 žen ve věku 20 až 30 let, s ukončenou obecnou školou a s dobrou znalostí pražského místopisu. Ty měly projít desetidenním výcvikem a za svou práci brát plat 30 haléřů za hodinu.
Zájem o práci předčil všechna očekávání – přihlásilo se 460 zájemkyň, v mnoha případech šlo o manželky tramvajových zřízenců, kteří byli odvedeni na frontu. Dne 1. prosince 1915 z nich potom po absolvování výcvikového kurzu, teoretické i praktické zkoušky, nastoupilo prvních 40.
Od tohoto data tak bylo prvních 40 žen průvodčích zařazeno do stálé služby na vlečných vozech, v prvních několika dnech ještě pod dozorem zkušených mužských průvodčích, později už samostatně. Poprvé byly nasazeny pravděpodobně na linku číslo 2, která tehdy jezdila z Flory na Špejchar.Na konci války v podniku pracovalo již 375 žen průvodčích, protože ale po jejím skončení bylo potřeba vrátit do služby muže, kterým skončila vojenská služba, byly všechny tyto ženy k 1. dubnu 1920 propuštěny. Celé zbývající meziválečné období se tedy opět obešlo bez ženského elementu mezi provozními pracovníky.
Ženy se v pražském tramvajovém provozu znovu objevily až s příchodem další války – druhé světové – v lednu 1943 jich zde pracovalo 571, do konce války jich bylo již 1 377. Na rozdíl od konce první světové války už tentokrát ženy ze služby průvodčích nezmizely. A když se v Praze začaly uvádět do provozu nové tramvajové vozy T1, stal se z fyzického hlediska lehčím i výkon služby řidiče. Ženy se tak objevily i u řídicího pultu.
Přestože ženy v poválečném období významným způsobem pomáhaly v městské hromadné dopravě, přetrvával u DPP velký nedostatek pracovních sil. To vedlo od roku 1961 k postupnému zavádění takzvaného samoobslužného provozu, tj. bez průvodčích v motorových vozech starých tramvajových vlaků a od roku 1972 postupně i u tramvajových vlaků 2 x T3. Jednoslužný provoz bez průvodčích se již od roku 1960 začal objevovat na některých autobusových linkách.

V současné době zaměstnává DPP celkem 1 658 žen, které tvoří zhruba 15 procent zaměstnanců, z toho například 232 řidiček tramvaje, 57 řidiček autobusů a 5 revizorek.