Zachráníš-li jediného... Nejen o misích v Africe

V knižním rozhovoru s novinářkou Magdou Snížkovou, nazvaném Zachráníš-li jediného… Nejen o misích v Africe (Vyšehrad, 399 Kč), vypráví o svých zážitcích z humanitárních cest do rozvojových zemí, o cestování a nástrahách, které na nás číhají, i o pandemii covid-19 a o dalších, jimž budeme čelit. 
 

Kniha přináší zážitky z míst, kde život v 21. století probíhá stále podobně jako před staletími, a popisuje zkušenosti Rastislava Maďara s pacienty, kteří neznají datum svého narození a nepoužívají čas, což je podle jeho slov výzvou při dávkování léků. Stejně tak originální jsou jeho zážitky z míst zasažených tsunami a také ze zákulisí rozhodování a různých vlivů v rámci práce epidemiologů v období covidové pandemie. 

Zachráníš-li jediného…  poskytuje čtenáři i řadu důvodů k zamyšlení – jaké jsou skutečné hodnoty v životě člověka nebo porovnání problémů vyspělých zemí s chudými rozvojovými. Kniha je zajímavá i vzhledem k tomu, že čím dál víc obyvatel Česka vyráží na exotické cesty. Část knihy se zabývá cestovní medicínou.

Ukázka strany 73–74 :

Mise v rozvojových oblastech světa je pro lékaře či budoucí lékaře tou nejlepší možnou zkušeností, chtějí-li se dostat až k samým kořenům medicíny. Musí se tu totiž často obejít bez moderních přístrojů, zázemí vybavených ambulancí či nemocnic a to hlavní, na co se mohou spoléhat, jsou jejich 

vlastní znalosti, zkušenosti a smysly. Přitom tu vidí nemoci, o jakých si mohou doma v Evropě tak maximálně číst ve skriptech. Získávají tu však i jiné dovednosti. Jak například vysvětlit pacientům, kteří neznají číslice a hodinky v životě neviděli, po kolika hodinách mají brát léky?

Překvapilo vás u afrických pacientů něco?

Třeba to, jak fantasticky reagují na léčbu léky. Tím, že nikdy předtím žádné léky neužívali a nejedí jako my maso komerčně chovaných zvířat krmených různými antibiotiky, zabírají u nich léky mnohem lépe. Díky tomu se nám podařilo vyléčit i některé stavy, u kterých jsme si původně mysleli, že jejich následkem bude dlouhodobá anebo chronická nemoc.

Jaké například?

Třeba infikované rány se po podání antibiotik krásně zahojily. Měl jsem dokonce jednoho pacienta, který měl vážné problémy se srdcem. U nás by na to musel brát doživotně léčbu, ale v tamních podmínkách byl problém, jak mu zajistit stálý přísun léků. Dostal tedy zásobu léků podporujících

činnost srdce a diuretika (léky na odvodnění působící na ledviny) na tři měsíce, a pak jsem se snažil vymyslet, jak mu doručit další. Nicméně když jsem se o něj po těch několika měsících zajímal, bylo mi řečeno, že už žádné léky nepotřebuje, protože potíže, které měl, ustoupily a že mi bude do konce života vděčný. To v našich podmínkách prakticky nevidíme. Jsou zkrátka věci mezi nebem a zemí, které jsou jen obtížně vysvětlitelné a já jsem si na misích kolikrát říkal, jak je to úžasné, že vidím malý zázrak téměř každý den.

Zvládali pacienti léky brát?

Často jsme jim museli dávkování trochu snižovat. Doporučené dávkování je standardně nastaveno na průměrnou hmotnost lidí v Evropě, ale v Africe jen málokdy váží dospělý muž sedmdesát kilogramů. Kromě toho ti lidé neumí hodiny a neřídí se jimi, což byl další důvod, proč jsme museli dávkování upravovat. Bylo by těžké jim vysvětlit, že mají nějaký lék brát třeba po šesti hodinách, když netuší, co to je. Proto jsme se snažili, aby byla léčba co nejjednodušší.

Jak jste jim to vysvětlili, když neznají hodiny?

Pokud to šlo, snažili jsme se, aby brali léky jen dvakrát za den, tj. ráno a večer. Když bylo nutné, aby je brali třikrát denně, pomáhaly nám plastové sáčky, do kterých jsme léky dávali. Na sáčcích bylo natištěno malé sluníčko, velké sluníčko a měsíček. Znamenalo to ráno, poledne a večer. Pak jsme u toho patřičného symbolu udělali jednu čárku, aby pochopili, že v ten čas mají užít jednu tabletu.

O autorech

Doc. MUDr. Rastislav Maďar, PhD., MBA, FFTM RCPS (Glasg.) je lékař, epidemiolog a odborník na infekční nemoci, cestovní a tropickou medicínu. Po dokončení studií medicíny na Jesseniově lekárskej fakultě Univerzity Komenského v Martině působil na téže fakultě na Ústavu epidemiologie. V roce 2005 přešel na Ostravskou univerzitu, kde působil na Katedře hygieny a epidemiologie Fakulty zdravotnických studií. Od roku 2008 se podílel na rozvoji celostátní sítě center očkování a cestovní medicíny Avenier, o rok později se stal jejich odborným garantem a později předsedou Lékařské rady. V roce 2017 se stal vedoucím Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví Lékařské fakulty Ostravské univerzity a v roce 2020 byl zvolen do čela fakulty jako její děkan. Spoluzakládal a vedl Společnost prevence nozokomiálních nákaz, Fórum infekční, tropické a cestovní medicíny a Koalici pro podporu očkování. Svůj dětský sen o pomoci lidem v chudých zemích světa si plní prostřednictvím mezinárodní humanitární organizace International Humanity, kterou v roce 2004 pomáhal zakládat, a dodnes působí v jejím vedení. Během pandemie covid-19 působil jako poradce ministra zdravotnictví ČR Adama Vojtěcha a byl pověřen vedením skupiny pro řízené rozvolňování karanténních opatření. V roce 2022 se stal vedoucím skupiny Epidemiologie a prevence covid-19 v rámci nově vzniklého Národního institutu pro zvládání pandemie (NIZP) vytvořeného ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem. Za svoji činnost během pandemie byl oceněn Cenou Celestýna Opitze. Je autorem několika set odborných publikací, včetně vysokoškolských učebnic a skript. Je ženatý, s manželkou Hanou má syna Dominika.

Mgr. Magda Snížková, roz. Hettnerová, novinářka a publicistka, absolvovala Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze a mediální studia na Metropolitní univerzitě v Praze. Už během studií přispívala do deníku Metro a časopisu Generace, kde se zaměřovala především na rozhovory. V roce 2005 napsala knižní rozhovor s Jiřím Suchým Mé srdce – tisíc kilowatt a je spoluautorkou knižních rozhovorů s pamětníky druhé světové války Kniha živých. Jako redaktorka denního zpravodajství pracovala pro Večerník Praha, Mladou frontu Dnes a deník Metro. Posledních jedenáct let se věnovala oblasti zdravotnictví. Šest let byla šéfredaktorkou odborného časopisu pro zdravotní sestry Florence a následně pracovala jako šéfredaktorka ve společnosti MeDitorial, která se věnovala online vzdělávání lékařů, sester, farmaceutů a dalších zdravotníků. V roce 2019 připravila druhé rozšířené vydání knihy vzpomínek hudebního skladatele Zdeňka Petra s názvem Hudba přítelkyně. Při rodičovské dovolené pracuje jako novinářka na volné noze.