Z ředitelny na radnici: Tenká hranice mezi ředitelem a zřizovatelem

Ředitelku školy (soukromé) vykonávám téměř 15 let. Za tu dobu jsem se v mnoha ohledech zdokonalila. Díky široké kompetenci ředitele české školy jsem získala znalosti a vědomosti z rozličných oborů, mám zkušenosti s řízením organizace, disponuji potřebnými návyky i zlozvyky, můžu se chlubit manažerskými dovednostmi, vytříbila jsem slovník, naučila jsem se mlčet a taky být trpělivá, zvýšila jsem svoji odolnost téměř proti komukoliv a čemukoliv.

Toto všechno se mi teď nesmírně hodí, neboť práce komunálního politika vyžaduje mnohé z toho, co jsem si coby ředitelka školy osvojila. Díky tomu přesun z jedné kanceláře do druhé nebyl tak bolestivý.

Ale i přes tento soulad tu jisté rozdíly jsou, například složení kolegů je opačné. Ve škole se pohybujete převážně mezi kolegyněmi, na radnici jsou okolo vás samí kolegové. Ve škole zodpovídáte jako jediný za vše, na radnici je odpovědnost kolektivní. Ve škole je pravidelnost a řád, na radnici větší volnost a neřád. A mohla bych pokračovat dále.

Co je potřeba jednoznačně vyzdvihnout, je skutečnost, že škola je ještě pořád ostrov bezpečí a jistoty. To si nyní, v porovnání se zkušeností z jiného pracovního prostředí, daleko více uvědomuji. Je to samozřejmě dáno jejím účelem a smyslem a také lidmi, kteří se v ní pohybují.

Škola vzdělává a kultivuje, chodí do ní děti, popř. teenageři, pracují zde lidé, kteří staví vysoko hodnoty, jako jsou humanita, vzdělání, důvěra a ohleduplnost. Pražádnou roli zde nehrají směny nebo prodeje pozemků či peníze.

Apolitická škola a politikaření na radnici

Jako ředitelka a zároveň zřizovatelka soukromé školy jsem skoro neodvolatelná, navíc rozhoduji téměř o všem – o filozofii školy, o vzdělávacím programu a profilu školy, o hodnotách a pravidlech, o personální politice, financích atd. To je samozřejmě velká výhoda, když se daří.

Velkou nevýhodou to je v okamžiku, kdy se dařit přestává. To pak můžete i za špatné počasí. Ředitelé škol veřejných to mají o něco složitější. Jsou sice také svými pány, školu autonomně řídí a ve všem ji ovlivňují, ale tak trošku se nad nimi stále pohupuje Damoklův meč. Přece jenom je jmenuje zřizovatel – a to člověk nikdy neví, jak se to po volbách všechno vyvine. Na druhou stranu v krizových momentech mají zastání a velkou podporu. Jako pozitivní moment v jejich práci vnímám i možnost vzájemného setkávání a sdílení zkušeností.

Role radního je nejistá od první chvíle, kdy jste zvoleni do funkce. Dnes jste důležití, zítra po vás neštěkne ani pes a dělat si také nemůžete, co se vám zachce. Určitě ale novým momentem a největší změnou je rozměr politický. Protože ve škole jde všem o stejnou věc – z nevzdělaného a bezbranného človíčka uplácat kulturní, společenskou a silnou osobnost – politikařit se v ní nenaučíte.

Tady zpravidla nemusíte rodiče přesvědčovat o smyslu své práce či je přemlouvat, aby své děti posílali do školy, a ani nemusíte moc slibovat či dlouze vyjednávat. Toto a mnoho jiného se ale od politiků vlastně očekává. Občané – voliči – na ně upínají zrak a čekají, co pro ně daný politik dobrého udělá, jak se jich zastane, co lákavého jim slíbí, co zajímavého pro ně vyjedná.

Zřizovatel má první i poslední slovo

Přes všechny zmíněné nevýhody a negativa mi práce komunální političky smysl dává. Vidím v ní mimořádnou příležitost setkávat se s lidmi různého věku, vzdělání, zájmu nebo politického smýšlení, naslouchat jim a pak se spolupodílet na rozvoji místa, v kterém žijeme.

Jako radní pro školství mohu do jisté míry ovlivňovat kvalitu zřizovaných škol – mohu vstupovat do procesů, kdy se rozhoduje o prioritách, například v oblasti materiálního a prostorového zabezpečení, mohu s řediteli škol hovořit o potřebách vzdělávání, o jejich práci, mohu jim nabízet prostor pro setkávání a vzájemné obohacování.

Řízení školy online

V čem vidím překážku a konflikt, je skutečnost, že obec či městská část zřizuje pro své občany školy, jim se zodpovídá za jejich kvalitu, ale vlastně nemá nástroje, jak plně ovlivňovat jejich pedagogickou úroveň. Kvůli decentralizaci našeho školství a absenci jasného rozdělení kompetencí mezi stát a obce není zřejmé, kdo vlastně zodpovídá za konečnou úroveň. Je to MŠMT? Je to zřizovatel? Nebo je to vždy a jen ředitel? A právě proto, že nejsou jasně stanovena pravidla, je hranice mezi jednotlivými subjekty tenká.

Je nezpochybnitelné, že stát prostřednictvím svých složek nastavuje vzdělávací soustavu, popisuje její parametry, definuje národní cíle a strategie, ověřuje výstupní úrovně, kontroluje kvalitu edukativního procesu apod. Školský zákon také poměrně jasně stanovuje ředitelům škol jejich kompetence a pravomoci. Co už ale není tak zřejmé, je, jakou roli v tom všem hraje zřizovatel. Obecně se vžila představa, že má kompetence poměrně okleštěné.

Očekává se, že bude především vytvářet podmínky nezbytné pro existenci a fungování svých škol, tedy že bude zajišťovat zázemí prostorové, materiální a technické. Ví se ještě, že jmenuje a odvolává ředitele, že stanovuje spádové obvody pro zápisy nebo že zřizuje školskou radu. Co ale vybočuje z vžitých představ, je fakt, že zřizovatel má povinnost přijmout na základě kontrolní činnosti ČŠI opatření pro odstranění nedostatků popsaných ve zprávě.

Právě tady se dostáváme na tenký led. Za celý výchovně-vzdělávací proces nese plnou zodpovědnost ředitel, ale v případě, že jsou kontrolou zjištěny nedostatky, má zřizovatel reagovat a opatřením zajistit nápravu (to samozřejmě musí udělat i ředitel). A já se nyní ptám, kdo má poslední slovo. Je to ČŠI, nebo zřizovatel? Uvedu konkrétní případ. ČŠI zjistí pochybení ve znění školního řádu školy.

Toto zjištění uvede do závěrečné zprávy a k té se vyjadřuje ředitel i zřizovatel. Ředitel musí provést nápravu a zřizovatel zjišťuje, zda se tak stalo. A jestli ne, má právo, dokonce povinnost vůči voličům odvolat ředitele školy. Z daného tedy jednoznačně vyplývá, že i zřizovatele musí zajímat úroveň řízení pedagogického procesu jeho škol. Zřizovatel má právo se ředitele ptát na vše, co souvisí se vzděláváním. Zřizovatel má mít přehled o úrovni naplňování veřejné služby, kterou školy jsou.

A je tu ještě jeden důležitý moment v roli zřizovatele. Jak již bylo uvedeno, je to právě on, kdo naplňuje veřejnou službu svým občanům. On by měl při rozhodování o zřizování či rušení škol znát vývoj demografie svého samosprávného obvodu, on by měl vycházet z národních dokumentů při stanovování strategií, on by měl akcentovat ve svých školách změny, které by měly reagovat na vývoj společnosti. A zase, aby toto mohl naplňovat, musí znát aktuální stav svých škol, jejich úroveň, jejich způsob řízení. Měl by vědět, jak obyvatelé jednotlivé školy vnímají, co očekávají.

Ideální schéma

Upozadění zřizovatele v trojúhelníku stát – ředitel – zřizovatel vidím především v jednom aspektu. Komunální politici vzejdou vždy z voleb, které se konají každé čtyři roky. Na místa radních s kompetencí školství jsou jmenováni často lidé, kteří nejsou z oboru, a tudíž školské problematice detailně nerozumějí. Nevědí tedy, čím by mohli být ředitelům užiteční. Školy tak jedou svým tempem a jediné, na co se politici zaměřují, je jmenování či odvolávání ředitelů. To samozřejmě není ideální stav. Vzhledem k naší zastupitelské demokracii lze ale těžko zajistit, aby se v samosprávě vždy objevil člověk z oboru. Když se to ale stane, je to „značka ideál". Radní může být ředitelům velkou oporou, může jim být přínosným partnerem, společně mohou významně zkvalitňovat školy, tvořit strategické dokumenty nebo získávat zpětnou vazbu a s ní fundovaně pracovat.

Autorem komentáře je Mgr. Renáta Zajíčková, 1. místostarostka MČ Praha 5 a majitelka a ředitelka soukromého gymnázia. Text byl napsán původně pro Letní speciál časopisu Řízení školy.