Z Prahy vymizela v průběhu staletí řada řemesel. Například voplatečník, řešetář, lvář nebo jehelničkář

Již od 14. století v Praze fungovali šrotéři. S koňskými potahy vozili víno, slad a pivo, sudy spouštěli do sklepů. Na pražských náměstích mívali stanoviště takzvaní kolečníci. Ti posluhovali povozníkům. Vozili věci na trakařích či kolečcích, odtud pojmenování kolečníci.

Na Pražském hradě působili hlídači divoké zvěře. Jelikož se starali také o kočkovité šelmy, říkalo se jim lváři. Toto řemeslo zastávaly i ženy. Kroniky zmiňují, že na konci 16. století byla součástí hradní čeledě lvářka Otylie.

Ve středověku se těšili úcty i rejmaři nebo řemenáři (tvořili řemeny, nikoli opasky), uzdáři (koňské postroje, popruhy a další výstroj ke koním) a sedláři. Ti vyráběli vojenskou výzbroj na koně, sedla, chomouty a pouzdra na zbraně. Zpracovanou kůží potahovali truhlice a kočáry. Uzdářů bývalo v Praze hodně, za vlády Jana Lucemburského se dokonce trh, kde mývali uzdáři své krámky, nazýval V uzdářích. Svůj cech měli novoměstští uzdáři už od poloviny 15. století.

S kůží pracovali také stoličkáři, taškáři, toboláři, vačkáři a mešečníci. Nelze opomenout ani pergameníky, jejichž řemeslo ale zaniklo po objevu papíru.

V Praze se uživili také hřebenáři. Ti vyráběli hřebeny i z takových materiálů, jako je olovo. Žádanými řemeslníky byli strunaři, těch bych nedostatek. Kromě strun vyráběli i umělé copy či vrkoče.

Barvíři byli řemeslníci, kteří barvili především kůže a tkaniny za použití minerálních, živočišných i rostlinných látek. Bečváři vyráběli dřevěné nádoby na vodu, zelí nebo třeba na máslo.

Čepičkáři byli specialisty na výrobu pánských čepic a dámských nevyšívaných čepců. Jehelničkáři vyráběli jehelníčky ze dřeva, kůže a dalších materiálů. Tyto kousky se dlouho dopředu objednávaly a byly opravdu malé umělecké dílko.

Žádaná bývala lazebnická čeleď. V Praze fungovala především u Vltavy řada lázní. Ke zmizelým řemeslnickým profesím lze z této oblasti zařadit zuvače a paknechty (lázenští pomocníci), puštědlníky (lázeňští pomocníci pouštějící žilou), ženské slouhy a hlídačky oděvů. Ve výčtu by mohli být donedávna holiči, ale toto řemeslo zažívá poslední roky s rozvojem takzvaných „Barber shopů“ boom.

V dávných dobách měli pekaři konkurenty v podobě takzvaných pecnářů. Ti neměli vyučení a mohli péct jen hrubý chléb, který nesměl mít světlou kůru. S vyučeními pražskými pekaři měly tyto „náplavy“ spory. Hostie pro kostely vyráběli takzvaní voplatečníci.

Živnostníkům, kteří vyráběli destilované vody a dryáky, se říkalo drýáčníci. Ačkoli výroba dryáků náležela především apotékářům, dryáčnáci se svými často pochybnými produkty objížděli trhy. Od té doby se také ujalo slovo dryák pro nápoj, který zrovna nemá tu nejlepší reputaci.  

Dalšími řemeslníky, se kterými se již dnes v Praze nesetkáte, bývali sítaři (výrobci sítí), řešetáři (výrobci řešet a dřevěných sítí) a rohožníci. Ti vyráběli z různých materiálů rohože. Hudebním povoláním byli harfíři, kteří našli uplatnění na zábavách panstva. Pušky vyráběli puškaři, kteří zároveň ovládali řezbářské řemeslo a mohli tak vyhotovit ozdobné pažby.

Nepopulární prací bylo prevétnictví, které spočívalo v čištění záchodů, ve středověku prevétů. V rudolfinské době působili v Praze paštikáři, byli to většinou cizinci.