Z banální nemoci byl nakonec u Milana průšvih, jeho stav se měnil každou minutou
16. října 2020 11:02
Přidejte si nás na domovskou „Tam mi neporadili nic zvláštního, čaj a paralen. Po dvou dnech jsem navštívil praktickou lékařku, ale situace se opakovala: coldrex, paralen, čaj, klid v posteli,“ vypráví.
Už v lékárně při dotazech lékárníka, jakou příchuť by si přál, se mu nechtělo ani mluvit. Hlava mu téměř praskala bolestí, všechno se s ním točilo. Kapky na bolest byly jen na objednání, měl myšlenky, že to nedá…
Sobotecký lékárník vytáhl z kapsy vlastní prášek na migrénu a dal mu ho. To pomohlo aspoň na chvíli. Před lékárnou potkal švagrovou. „Šímo, ty vypadáš,“ řekla. Okamžitě ho odvezla domů, přestože to bylo jen asi půl kilometru.
Místo na kontrolu ARO
K doktorce měl přijít v pátek, ale ve středu už to nemohl vydržet. Milanova manželka Milana se zase stavila v Mladé Boleslavi v lékárně, aby mu sehnala něco jiného na bolesti a horečku. Lékárnice se jí divila, že má v tomhle stavu manžela pořád doma.
Její rada zněla: „Jeďte znovu na pohotovost.“ Poslechli a na pohotovosti si Milana rovnou nechali. Zjistili mu oboustranný zápal plic a převezli ho na JIP, druhý den ráno ARO, ale stav se neustále zhoršoval, a o půlnoci z pátku na sobotu přijela sanitka z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a hned ho napojovali na ECMO (Extrakorporální membránová oxygenace).
Slzy i po třech letech od uzdravení
„Chodila jsem za ním každý den. V pátek mi ještě v polospánku stiskl ruku, pak už nevnímal nic. Jezdila jsem denně i do Prahy, spolu se ségrou a s dcerou. Nikdy jsem nevěděla, co se dozvím. Manželův stav se měnil každou minutou. Zazvonění telefonu? Hrůza, strašně jsem se bála. Jednou už byl bez dýchací podpory, pak mu ji zase vrátili. Dcera se synem to prožívali všechno se mnou, stejně jako ostatní členové rodiny a přátelé. Strach jsme měli obrovský,“ nedokáže manželka potlačit slzy ani po třech letech.
Po týdnu začali pacienta Milana postupně probouzet, velmi šetrně, prý aby nedostal absťák. Byl hodně pod léky, bojoval a nechtěl spát. „Choval jsem se jako úplně jiný člověk, manželka se ptala lékařů, jestli budu už pořád takový. Měl jsem hrozné sny. Byly navíc tak živé, že jsem je ve svém stavu nedokázal rozeznat od reality. Příklad? Zdálo se mi, že usínám doma, ale probudil jsem se opět v nemocnici. Když přišla manželka na návštěvu, spustil jsem na ni, proč jsem zase v nemocnici,“ vzpomíná.
Naopak příjemné pocity byly při ranní hygieně. Vysoké teploty neustupovaly, hodně se potil, takže mytí hlavy mu přinášelo úžasnou úlevu. „Chtěl jsem i víckrát. Promazání zad větrovou mastí bylo po nekonečném ležení také úžasné. Byl jsem ale totálně bez síly. Nedokázal jsem udržet ani lžičku v ruce, jedno sousto stačilo. Všechno se učíte znovu, jako po narození. První náročné kroky s oporou jsem udělal až dva týdny po probuzení,“ pokračuje.
Učil se chodit a posilovat dýchací svalstvo
Horečky přetrvávaly i potom, co ho převezli do Mladé Boleslavi. Zase dva týdny na ARO, po odpojení ventilace další dva týdny na jednotce intenzivní péče s návštěvami a mírnějším režimem. „Tam jsem se učil chodit a posilovat dýchací svalstvo. Já jsem bojovník, snažil jsem se, jak to šlo: Vleže šlapací kolo, chůze, vždycky jsem dal víc, než jsem měl povolené, ale pořád míň, než jsem si přál. Tělo potřebovalo klid. Navíc z Prahy si mě neustále hlídali, pan docent Balík volal, jak mi je, jak léčba pokračuje. Neskutečný lidský přístup, péče i na dálku,“ sděluje Milan Šimůnek.
„Jsem zvaný do Prahy na pravidelnou kontrolu, kromě toho občas se ženou uděláme přepadovku na oddělení. Je to naše srdeční záležitost, máme je rádi. Legrace je, že mě sestřičky nepoznávají. S nadsázkou říkají, že bych se musel svléknout do půl těla a dát si masku na obličej. Já sám si pamatuji tři sestry a jednoho bratra. Nejvíce mi zůstala v paměti Zdenička,“ říká.
Užíváme si každý den
„Ve speciální škole, kde pracuji, mi vyšli vstříc a mohla jsem tak jezdit do Prahy denně. O prázdninách mám volno, takže jsme mohli vyrazit na tři týdny do lázní. To bylo super, v Luhačovicích jsme se vrátili do života. Lázně navštěvujeme každé léto. Střídáme je, abychom poznali nová místa. Už se z toho stává tradice,“ říká Milana Šimůnková.
„Jsme rádi za každý den, který trávíme společně, je to dar a jsme příkladem toho, že z běžné nemoci se může vyvinout velký průšvih, který v našem případě naštěstí skončil dobře. Díky obrovské vůli, a hlavně práci lékařů KARIM a dalších z Kardiocentra VFN,“ dodává.
Milan Šimůnek v číslech a faktech
2 měsíce v nemocnici
4 měsíce rekonvalescence
3 týdny lázní
20 kilogramů ztráta na váze, po čtyřech měsících od propuštění o 5 kilogramů více než před nemocí
Svalstvo narostlo v rámci možností (posiluje), výdrž je slabší.
„Manželka mi koupila k padesátinám nové kolo, tak trochu jezdím. Jen tak na pohodu. Když si dám víc do těla, tak se pak druhý den úplně dobře necítím, i když mám plíce v pořádku. Přece si něco pamatují a musím si dávat na hrudník teplé obklady – ohřáté třešňové pecky v polštářku. To je super. Do lázní jezdíme každý rok, i letos to vyšlo, i když až na druhý pokus,“ dodává Milan Šimůnek.
