dnes
Středa - zatazeno
14°C
zítra
Čtvrtek - oblacno
17°C
pozítří
Pátek - oblacno
17°C
Z banální nemoci byl nakonec u Milana průšvih, jeho stav se měnil každou minutou
Díky za každé nové ráno si říká Milan Šimůnek, u kterého se zdánlivě běžná nemoc vyvinula ve velké komplikace. Foto: archiv VFN

Z banální nemoci byl nakonec u Milana průšvih, jeho stav se měnil každou minutou

Příběh nemoci Milana Šimůnka začal dle jeho slov úplně banálně. Před pár lety se necítil dobře, teplota mu vylezla na osmatřicet. Vydržel dva dny domácí léčby a pak vyrazil na pohotovost.

„Tam mi neporadili nic zvláštního, čaj a paralen. Po dvou dnech jsem navštívil praktickou lékařku, ale situace se opakovala: coldrex, paralen, čaj, klid v posteli,“ vypráví.  

Už v lékárně při dotazech lékárníka, jakou příchuť by si přál, se mu nechtělo ani mluvit. Hlava mu téměř praskala bolestí, všechno se s ním točilo. Kapky na bolest byly jen na objednání, měl myšlenky, že to nedá…

Sobotecký lékárník vytáhl z kapsy vlastní prášek na migrénu a dal mu ho. To pomohlo aspoň na chvíli. Před lékárnou potkal švagrovou. „Šímo, ty vypadáš,“ řekla. Okamžitě ho odvezla domů, přestože to bylo jen asi půl kilometru.

Místo na kontrolu ARO

K doktorce měl přijít v pátek, ale ve středu už to nemohl vydržet. Milanova manželka Milana se zase stavila v Mladé Boleslavi v lékárně, aby mu sehnala něco jiného na bolesti a horečku. Lékárnice se jí divila, že má v tomhle stavu manžela pořád doma.

Její rada zněla: „Jeďte znovu na pohotovost.“ Poslechli a na pohotovosti si Milana rovnou nechali. Zjistili mu oboustranný zápal plic a převezli ho na JIP, druhý den ráno ARO, ale stav se neustále zhoršoval, a o půlnoci z pátku na sobotu přijela sanitka z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a hned ho napojovali na ECMO (Extrakorporální membránová oxygenace).

„Kdyby paní doktorka z ARA nezavolala do VFN a oni nepřijeli, přišla by si žena v sobotu asi jen pro mé věci,“ líčí velmi emotivně vývoj zdánlivě banálního nachlazení či běžné virózy Milan Šimůnek. Finální diagnóza zněla: totální selhání respiračního systému, oboustranný zápal plic a další dodatečné komplikace.

Slzy i po třech letech od uzdravení

„Chodila jsem za ním každý den. V pátek mi ještě v polospánku stiskl ruku, pak už nevnímal nic. Jezdila jsem denně i do Prahy, spolu se ségrou a s dcerou. Nikdy jsem nevěděla, co se dozvím. Manželův stav se měnil každou minutou. Zazvonění telefonu? Hrůza, strašně jsem se bála. Jednou už byl bez dýchací podpory, pak mu ji zase vrátili. Dcera se synem to prožívali všechno se mnou, stejně jako ostatní členové rodiny a přátelé. Strach jsme měli obrovský,“ nedokáže manželka potlačit slzy ani po třech letech.

Po týdnu začali pacienta Milana postupně probouzet, velmi šetrně, prý aby nedostal absťák. Byl hodně pod léky, bojoval a nechtěl spát. „Choval jsem se jako úplně jiný člověk, manželka se ptala lékařů, jestli budu už pořád takový. Měl jsem hrozné sny. Byly navíc tak živé, že jsem je ve svém stavu nedokázal rozeznat od reality. Příklad? Zdálo se mi, že usínám doma, ale probudil jsem se opět v nemocnici. Když přišla manželka na návštěvu, spustil jsem na ni, proč jsem zase v nemocnici,“ vzpomíná.

„Jindy mě domů vezl pohřební vůz, upravený na převoz pacientů. Když zajela rakev do podlahy, vyjela normální postel. Cestou domů začalo několikrát v autě něco bzučet a objevil se pidimužík a vypnul to. Doma před domem mě vítal pantáta se psem, ten si ke mně lehl a svítil mi do očí čelovkou, zeleným světle,“ pokračuje.

Naopak příjemné pocity byly při ranní hygieně. Vysoké teploty neustupovaly, hodně se potil, takže mytí hlavy mu přinášelo úžasnou úlevu. „Chtěl jsem i víckrát. Promazání zad větrovou mastí bylo po nekonečném ležení také úžasné. Byl jsem ale totálně bez síly. Nedokázal jsem udržet ani lžičku v ruce, jedno sousto stačilo. Všechno se učíte znovu, jako po narození. První náročné kroky s oporou jsem udělal až dva týdny po probuzení,“ pokračuje.

Učil se chodit a posilovat dýchací svalstvo

Horečky přetrvávaly i potom, co ho převezli do Mladé Boleslavi. Zase dva týdny na ARO, po odpojení ventilace další dva týdny na jednotce intenzivní péče s návštěvami a mírnějším režimem. „Tam jsem se učil chodit a posilovat dýchací svalstvo. Já jsem bojovník, snažil jsem se, jak to šlo: Vleže šlapací kolo, chůze, vždycky jsem dal víc, než jsem měl povolené, ale pořád míň, než jsem si přál. Tělo potřebovalo klid. Navíc z Prahy si mě neustále hlídali, pan docent Balík volal, jak mi je, jak léčba pokračuje. Neskutečný lidský přístup, péče i na dálku,“ sděluje Milan Šimůnek.

„Jsem zvaný do Prahy na pravidelnou kontrolu, kromě toho občas se ženou uděláme přepadovku na oddělení. Je to naše srdeční záležitost, máme je rádi. Legrace je, že mě sestřičky nepoznávají. S nadsázkou říkají, že bych se musel svléknout do půl těla a dát si masku na obličej. Já sám si pamatuji tři sestry a jednoho bratra. Nejvíce mi zůstala v paměti Zdenička,“ říká.

Užíváme si každý den

„Ve speciální škole, kde pracuji, mi vyšli vstříc a mohla jsem tak jezdit do Prahy denně. O prázdninách mám volno, takže jsme mohli vyrazit na tři týdny do lázní. To bylo super, v Luhačovicích jsme se vrátili do života. Lázně navštěvujeme každé léto. Střídáme je, abychom poznali nová místa. Už se z toho stává tradice,“ říká Milana Šimůnková.

„Jsme rádi za každý den, který trávíme společně, je to dar a jsme příkladem toho, že z běžné nemoci se může vyvinout velký průšvih, který v našem případě naštěstí skončil dobře. Díky obrovské vůli, a hlavně práci lékařů KARIM a dalších z Kardiocentra VFN,“ dodává.

Milan Šimůnek v číslech a faktech

2 měsíce v nemocnici

4 měsíce rekonvalescence

3 týdny lázní

20 kilogramů ztráta na váze, po čtyřech měsících od propuštění o 5 kilogramů více než před nemocí

Svalstvo narostlo v rámci možností (posiluje), výdrž je slabší.

„Manželka mi koupila k padesátinám nové kolo, tak trochu jezdím. Jen tak na pohodu. Když si dám víc do těla, tak se pak druhý den úplně dobře necítím, i když mám plíce v pořádku. Přece si něco pamatují a musím si dávat na hrudník teplé obklady – ohřáté třešňové pecky v polštářku. To je super.  Do lázní jezdíme každý rok, i letos to vyšlo, i když až na druhý pokus,“ dodává Milan Šimůnek.


Autor: Regina Rothová / VFN

Bulovka pomáhá maminkám po porodu

17. října 2020 v 07:08

Porodnice Nemocnice Na Bulovce se zapojila do inovativního programu včasného zachycení psychosociálního stresu a duševních poruch u maminek po porodu.

Sladké děti: Praha 15 podpořila vydání knihy

14. října 2020 v 09:32

V rámci letošních Dnů Prahy 15 přispívali občané na vydání 3. dílu knihy s názvem Naděje nikdy nekončí.

Pražští záchranáři se začali dobrovolně očkovat proti chřipce

13. října 2020 v 08:21

Lékaři Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy začali očkovat své kolegyně a kolegy proti chřipce. Záchranka zajistila vakcíny pro všechny zaměstnance, kteří o dobrovolné očkování projevili zájem. Cílem je zachovat akceschopnost v poskytování péče pacientům v době pandemie covid-19 i při...

Další články
Nahoru