Nuselské divadlo bylo otevřeno před sto lety, bohatá historie zahrnuje i jeho dočasný zánik
3. listopadu 2021 14:55
Přidejte si nás na domovskou Druhý den došlo i na dnes známější Fidlovačku, neodmyslitelně spjatou s Nuslemi a zdejší ševcovskou veselicí. Langer, kterého stavba divadla přišla na skoro dva miliony, ale s repertoárem zaměřeným na českou i zahraniční činohru díru do světa neudělal.
A jelikož do Nuslí tehdy nebylo právě nejlepší spojení a přespolní diváci příliš nejezdili, musela scéna tituly často střídat, aby přilákala aspoň místní. Ani téměř vražedné tempo, kdy se premiérovalo i několik titulů týdně, ale nepomohlo.
V polovině 20. let nakonec Stanislav Langer zkusil – kromě hostování známých tváří jako byl Ferenc Futurista – i zpěvohry a operety. Ovšem, jak uvádí Encyklopedie divadelních souborů, také bez úspěchu.
Do poloviny 30. let se pak v budově, jež stále nesla Tylovo jméno, vystřídala řada divadelních souborů, žádný ale do divadla na pražské periferii nepřitáhl diváky, a to ani tehdy populárními operetami nebo revuálními programy. Blýskat na lepší časy se začalo až díky Jiřímu Sedláčkovi.
Na repertoáru divadla, jež mělo konečně také vlastní taneční a pěvecký soubor, byly i za Sedláčkovy éry hlavně operety, tentokrát ale téměř výhradně původní české. A na ty publikum slyšelo, dramaturgie se příliš nezměnila až do konce 40. let, kdy scénu převzala družstevní divadelní organizace.
V roce 1948 se nuselská scéna dočkala nového názvu, když se z ní stalo Divadlo na Fidlovačce – Tylovo jméno totiž dostalo Stavovské divadlo. Budova, která se ve 30. a 40. letech dočkala rozšíření o dvě přístavby se šatnami a technickými provozy, i nadále lákala diváky na hudební tituly.
Její osud se ale již v té době spojil s karlínskou scénou. Zatímco v Karlíně měla podle představ centrální dramaturgie dostávat prostor opereta, Nusle byly určeny původním hudebním komediím.
Rozdělení ale neplatilo stoprocentně, v 50. letech Nuslích se objevovala například současná česká opereta. Začátkem 60. let se v divadle objevily nové tváře, například Jana Drbohlavová, Jiří Císler nebo Milan Neděla a část z nich vydržela v souboru i poté, co se nuselská scéna stala v roce 1963 pobočkou Hudebního divadla v Karlíně.
S tím souvisela i zatím předposlední změna názvu, k Botiči se tak chodilo do Hudebního divadla v Nuslích – ale když lidé mu i nadále říkali Fidlovačka.
Původně dřevěná budova se dvěma betonovými přístavbami ale pomalu chátrala, přestože se na přelomu 50. a 60. let dočkala při přestavbě nového většího jeviště. Peníze na nutné opravy však nepřicházely, a tak v druhé polovině 70. let nuselské divadlo osiřelo.
Záchrany se nuselské divadlo dočkalo až v polovině 90. let díky, nadaci, za jejímž zrodem stála herečka Eliška Balzerová a její kolega Tomáš Töpfer. Za pomoci sponzorů a také díky vstřícnosti radnice Prahy 4, která jim zchátralou budovu pronajala za symbolickou cenu, vytvořili vlastně téměř zbrusu nové Divadlo na Fidlovačce.
Po tříleté rekonstrukci, na kterou prostřednictvím televizní benefice přispěla i veřejnost, se obnovená Fidlovačka otevřela symbolického 28. října 1998. V roce 1998 získalo divadlo cena Thálie za záchranu budovy Divadla Na Fidlovačce.
Töpfer byl od znovuotevření Fidlovačky ředitelem divadla do roku 2012, poté vedla divadlo čtyři roky Balzerová. Od roku 2016 má Divadlo Na Fidlovačce nové vedení a snaží se spolu s týmem svých spolupracovníků dostát tomu, co si na počátku vytkli jeho zakladatelé: „Divadlo vychází ze života a do života se vrací."
