Vojtěch se ho zbavil ze dne na den, od svérázné lékařky měl totiž kvůli zlozvyku ultimátum
20. listopadu 2020 07:02
„V té době se tyto věci ale moc neřešily. Všichni mi říkali, že se mám jít projít ven a hned se mi bude lépe dýchat. Nakonec to skončilo tím, že mi lékař řekl, že jsem alergický na kočky, i když jsem ve svém okolí žádnou neměl,“ vzpomíná Vojtěch.
Své mládí tak prožil s neléčeným astmatem, které u něj později přešlo v CHOPN. „Až když jsem se trvale usadil v Holandsku, kde se velmi teplé vlhko střídá s vlhkem studeným, se moje dýchací potíže rozjely natolik, že jsem musel vyhledat lékařskou pomoc. To už mi bylo okolo 40 let,“ popisuje Vojtěch a doplňuje: „Paní doktorka byla velmi svérázná a řekla mi, že mám určitě CHOPN, ale že mě nezačne léčit, dokud nepřestanu kouřit.“
V té době kouřil přibližně 30 balených cigaret denně. Lékařčino ultimátum jej ale donutilo s tímto zlozvykem skoncovat. Povedlo se mu to v podstatě ze dne na den. Poté se začal léčit u pneumologa, který jeho nemoc na čas stabilizoval.
Z České republiky do Holandska pan Vojtěch odjel na popud liberecké policie v roce 1969 – ke známým, se kterými si dopisoval. Chtěl se původně z návštěvy hned vrátit, ale nakonec pod hrozbou vězení z politických důvodů tak neučinil a v Holandsku zůstal až do roku 1999.
V Holandsku se oženil a narodily se mu tři děti – dvě dcery a syn. „S manželkou jsme se ale nakonec rozvedli, a když bylo nejmladšímu synovi 18 let, rozhodl jsem vrátit zpátky do Česka,“ popisuje Vojtěch.
Po návratu do Liberce si našel plicní lékařku v místě bydliště, ke které dochází na kontroly doteď. „Paní doktorka mi upravila léčbu a mám teď jen jeden inhalátor, ze kterého inhaluji pravidelně jednou denně dva vdechy. Zároveň mám inhalační přístroj, který používám, když jsem zahleněný, což se mi stává hlavně na jaře a na podzim. Samozřejmě stále nekouřím a také provádím různá dechová cvičení. Ta jsem se naučil v lázních, kam jednou ročně jezdím, což mi velmi prospívá,“ vysvětluje.
I když mu léčba pomáhá nemoc zvládat, jistá omezení v běžném životě pan Vojtěch pociťuje. „Při hrách s vnoučaty jsem se často zadýchával a například na plavání si vůbec netroufám. Mám strach, že bych se nestačil vrátit ke břehu,“ říká. Bydlí v celoročně obývané chatě se zahradou, která je jeho velkým koníčkem.
Tato setkání mu ale nyní znemožňuje koronavirová epidemie. „To, že se nemohu vidět s dětmi a přáteli, je pro mě nejhorší. Sice si pravidelně voláme přes WhatsApp, i s mými pěti vnoučaty, ale osobní kontakt nic nenahradí,“ vysvětluje Vojtěch. S nákupy a zařizováním všeho, co potřebuje, mu pomáhá soused.
„Nechodím totiž vůbec mezi lidi, abych se nenakazil, protože to by pro mě nebylo dobré. Zajedu si občas jen sám na elektro-čtyřkolce do lesa, jinak trávím čas na zahradě se sklenkou vína a četbou, a to jak v češtině, tak v holandštině,“ uzavírá.