Vaňkova Brambora se vrátila po dvaceti letech. Je dvojnásobná a stále aktuální
22. února 2022 16:25
Přidejte si nás na domovskou Román Brambora byla pomeranč mého dětství vyšel prvně v roce 2001 v již zaniklém nakladatelství Petrov. Jaký jsi měl důvod vydat knihu po tak dlouhé době znovu?
Těch dvacet let?
Dobře, jde tedy u upomínkovou edici?
Ale vůbec. Já to tenkrát nedopsal. Nešlo mi to. Pak jsem odjel na deset dnů do Egypta, napsal jsem větu – Nemusíte mi všechno věřit, ale tohle vám chci říct – a začalo to ze mě lítat. Seděl jsem na sarkofágu v královské pohřební komoře v Cheopsově pyramidě a psal jsem první kapitolu. Dvě hodiny. Tužka a zápisník. Jako cvok. Byl tam chládek, šlo to samo.
To museli mít ostatní turisti radost…
Právě, že tam nikdo nebyl. Bylo to koncem září 2001, někdo tehdy rozflákal letadla o Světové obchodní centrum a v Egyptě jsem byl jen já a sto tisíc muezzínů. Jenže to byl taky důvod, proč jsem to nedopsal.
Ti muezzíni?
Ne. Ta letadla. Vedl jsem tehdy redakci publicistického týdeníku, tři měsíce jsme pak jeli 24/7. V prosinci jsem si vyžebral týdenní dovolenou a uhodily dvacetistupňové mrazy. Měl jsem přímotop, tři peřiny, v bytě 14 stupňů. Ukončil jsem vyprávění v páté třídě, jinak bych zahynul.
Přitom na prvním vydání knížky nebyly tvé vypravěčské trable poznat. Byla svižná, zábavná, na mě působila jako zjevení. Stala se tvou nejprodávanější?
Jasně že jo. Musíš pochopit, že tehdy se tady o Husákově totáči zarytě mlčelo. Každý kolem toho chodil jako kolem horký kaše – kolaboroval jsem, nekolaboroval? Co na mě kdo vytáhne? Všechny ty Vzpomínej, Vyprávěj, Jak se žilo za socíku. Tak podepsal, no a co – to všechno vypuklo až později. Tenkrát tu byla jen Brambora, Hrdý Budžes a pár zfilmovaných knížek od Šabacha, Viewegha a Pawlowské.
Velkou roli prodejního úspěchu hrál asi tvůj slovní humor…
Jo, mám prořízlou papulu. Slovníček totáče, který byl součástí knížky, zafungoval úžasně. Dost lidí z něj tehdy veřejně citovalo, na internetu jsem našel nějaké verze. Ale nemyslím, že šlo tenkrát celkově o kdovíjaký prodejní úspěch. Dalo se z toho vytěžit víc. Ale to, že kniha rychle zmizela z pultů, možná založilo určitou legendu.
A taky výtečné rozhlasové zpracování, které následovalo.
O tom mluvím. Na mě se za těch dvacet roků obracela řada lidí, kteří ten seriál slyšeli, jestli to nechci vydat znovu, že by to chtěli i číst.
Takže jsi jim splnil přání?
Fanoušci mi pomohli. Já to dopsal, rozšířil jsem mocně slovníček a jako samonakladatel jsem to poslal s hrůzou do tiskárny. Dvě poslední knížky mi sestřelila proticovidová opatření vlády, stálo mě to na prodejích šílené peníze, byl jsem strachy bez sebe, že to nikdo nebude chtít a já nezaplatím tiskárnu.
Na Bramboru jsi vybíral peníze veřejně na crowdfundingovém portálu – a úspěšně. Vybral jsi dost navíc. Jaký jsi z toho měl pocit?
Úleva. Nesmírný zadostiučinění. Byl to zázrak. Lidi mě podrželi, za to jim moc děkuju. Myslím, že jsem je odměnil vyprávěním, které má parametry zlatého fondu tatice české. Víš – takoví ti Boříkové od Steklače, Bylo nás pět, filmoví Páni kluci a ze zahraničních třeba Knoflíková válka, nebo Tom Sawyer. Takový to lehký vyprávění o dobrodružstvích dětské party v určité složité době, který je zalitý sluncem a bezstarostným humorem se špetkou ironie. Já to mám rád.
Brambora je teď dvojnásobná. Přiznám se, že jsem při čtení nenašel šef mezi původním a dopsaným příběhem.
To je velká pocta řemeslu. Děkuju. Pro mě věc netušená, přišel jsem na ni až pak: když popisuješ dětskou partu v čase, ona se ti proměňuje. Má jiný slovník a zájmy v deseti letech a ve třinácti. Je tam skok jak hrom. Tou pauzou jsem to jaksi přirozeně absolvoval u sebe. Celému vyprávění to jednoznačně pomohlo.
Nebojíš se otevírat ani v tak lehkém a okouzlujícím textu i těžká témata, jako je třeba vyrovnání se s životem v totalitě. Řešíš to určitými satirickými prvky, nebo trefnými ironickými šlehy. Některé pasáže mi připomněly Hlavu XXII.
No a mě Hlava XXII připomíná Švejka. Slyšel jsem, že Heller se Haškem inspiroval. Jasně, že způsob Haškova myšlení je pro vypíchnutí absurdity úplně nejlepší. Hele, já v knížce nikoho nesoudím. Ani nemůžu. Jak se žije v totalitě? Schizofrenně. Jedny věci říkáš doma, jiné veřejně. Já odmítám soudit něčí chování a popravovat ho v textu. Chci znát motivace, charakter, situaci, pak vezmu čtenáře za ruku a protáhnu ho tím. Říkám mu – takhle jsem žili, zkus si to. Bylo to dobrý? Já to nevím. Ale takový to bylo! Rozhodni se sám.
Celý bezstarostný příběh přikrývá jako temný stín přítomnost raket s jadernými hlavicemi mířícími ze Západu na Východ a opačně. Kluci se v textu dohadují, jestli se radši usmaží vodíkovou nebo jadernou pumou, nakonec se shodnou, že nejlepší je se nechat sesmažit laserem. Vidíš tyto prvky jako anachronické?
Ani náhodou! Přesně do toho směřujeme teď taky. Do stejnýho strachu. Rakety na jedné i druhé straně. Ne, že by to spustili, takoví idioti snad nejsou, ale hrůza, že to těm či oněm prostě ulítne. Bylo mi jedenáct, budil jsem se každé ráno s tím, že už jsem mrtvý. I to je jeden z důvodů, proč jsem Bramboru vydal. Je aktuální víc než před dvaceti lety.
Součástí knihy je i „Slovník totáče“
Originální zahraniční deska
Mýtický rotační kotouč s hlasy bohů. Zjevoval se uctívačům kultu na vybraných náměstích, lesních mýtinách a později i na oficiálních sběratelských burzách. Obvykle stál od 250 Kčs (zestárlí bozi) do 800 Kčs (superhitoví bozi). Někdy kotouč bylo možné směnit za jiný kotouč. Rozhodovala mocnost obsaženého boha, poptávka, stav kotouče a vyjednávací schopnosti protistran. Ve druhé polovině osmdesátých let docházelo často ke zjevování bohů v šumné podobě na tzv. audiokazetách.
Licenční zahraniční deska
Náhražkový rotační kotouč s hlasy dávných bohů. Zjevoval se v oficiálních prodejnách. Obsahoval dobře odleželá božstva. Stál 80 a 120 Kčs a byli na něm k slyšení i takoví velikáni jako Beatles, Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple — všichni dávno po opuštění hitparád.
Žiguli a volha VB (úprava kanárek)
Veřejná bezpečnost se od kapitalistické policie lišila ostrostí, sehraností a vyšší inteligencí. Proto mohla k přepravě používat žiguli (volhu) v nejvyšší kubatuře. Vůz býval opatřen výrazným žlutobílým nátěrem s velikými písmeny VB, aby jej každý příslušník okamžitě poznal a nemusel při návratu z akce bloudit mezi ostatními vozy.
Dean Reed
Kluk, který to nepochopil. Zatímco se většina obyvatel socialistického bloku snažila dostat se z blahodárného vlivu bloku, americký umělec Dean Read se snažil prodrat do bloku. Cílem jeho mise bylo roztančit v socialistické Intervizi Karla Gotta. Po splnění cíle byl zahynut při pobytu v rybníce.
Bony
Barevné potištěné papírky. Vydávaly se držiteli devizového konta. Za odměnu, že se nechal státem obrat o valuty, si mohl pořídit luxusnější zboží v prodejnách Tuzex. Barevné papírky bylo možné načerno zakoupit přímo před prodejnami s přirážkou 3 až 4 Kčs za 1 bon. Tlumené výkřiky „Bony! Bony! Ňáký bony? Bony po pěti!“ se staly novodobým vítězným chorálem vládnoucí třídy veksláků.
Tuzex
Výběrová prodejna, za jejíž výlohou nalezl pracující kapitalistické výrobky. Viděl plechovky s Coca-Colou, pravé džíny Lewis, kazetové double magnetofony Aiwa (tzv. „jezevčíky“), autíčka Matchbox, prďácké tuningy na auta, módní bundy, whisky, koňaky a usměvavé vnadné prodavačky. Když se dosti vynadíval, mohl zase jít domů.
Ikarus
Bájný velkokapacitní kloubový autobus ze starých maďarských bájí a pověstí.
