Režisér Adamec: Pražáci mi nevadí, ale...
25. března 2013 09:06
Přidejte si nás na domovskou Jiří Adamec
Narodil se 9. března 1948 v Dvoře Králové nad Labem a je český televizní režisér. Natočil několik seriálů, mezi něž patří Sanitka či dnes úspěšná Pojišťovna štěstí. Věnuje se také tvorbě televizních zábavných a společenských pořadů. Ještě za studií na DAMU hrál velkou roli ve filmu Vím,že jsi vrah (1971), poté se objevil ještě v politicky angažovaných dílech Dny zrady (1973), Sokolovo (1974) nebo v seriálu Třicet případů majora Zemana (1975). Jako režisér stál u zrodu tehdy oblíbených pořadů Malý televizní kabaret nebo Televizní klub mladých.
Jak se na vás za těch šestačtyřicet let života Praha podepsala?
Řekl bych, že hodně. Žiju v nejkrásnějším městě na světě, a že jsem jich už za svůj život poznal. Praha se výrazně proměnila k lepšímu, a je vidět, že se v tomto městě utrácejí obrovské peníze. Projevuje se to hlavně na architektuře. Jak na té minulé, tak na současné. Jsem sám o sobě velkým obdivovatelem architektury.
Určitě nejste jen tím obdivovatelem. Pražáci vždycky najdou na svém městě nějaká negativa.
Já zase nepatřím mezi vyložené hnidopichy, ale jednu připomínku bych měl. Přimlouval bych se za dokončení všech obchvatových komunikací, které by výrazně ulehčily automobilové dopravě. Polevily by dopravní zácpy a řidičům by se za volantem takříkajíc vůbec lépe dýchalo. Děje se tak například v Madridu – obdivoval jsem tamní podzemní dopravní infrastrukturu. Vymyšlené to tam mají Španělé opravdu náramně.
Co nyní, coby režisér, vymýšlíte pro zvědavé oko diváka vy?
Jednoduchá odpověď – stále točím pro Primu seriál Cesty domů. Časově mě tato práce velmi vytěžuje, ale to už k mé profesi přirozeně patří. Podotýkám, že si rozhodně nestěžuji. Je lepší mít práce nad hlavu, než mít hlavu v dlaních a přemýšlet, proč žádnou nemám a pracovat bych přitom hodně chtěl.
To si mohu vyložit i jako určitý postesk či osobní prožitek
Je na vás, jak si to vykládáte. Na druhou stranu počátkem devadesátých let jsem svou profesi režiséra dělat nemohl, protože si to někteří lidé nepřáli. Vracet se k tomu nechci, ti lidé stejně nic v životě nedokázali a postupem času jsem opět začal točit. Věřím, že tak už to zůstane.
Jak vnímáte současnou náladu v pražské společnosti? Nemáte někdy pocit, že by bylo nejlépe někam zmizet a vrátit se, až k sobě budou lidi vlídnější?
Pražáci jako lidé mi nijak nevadí. Je tu spoustu fajnových lidiček, zrovna tak se najdou i osoby opačného smýšlení. To už k nátuře člověka prostě patří. Ale máte pravdu, poněkud jsme zhrubli. Společnost jako taková se individualizovala, ať už v Praze, nebo kdekoliv jinde. Každý se stará sám o sebe a měřítkem osobních vztahů i úspěchu jsou jen peníze. Za sebe říkám, že to není dobře. Jak se říká, peníze budou, ale my nebudem. Čas nám tady vyměřený je přece o spoustě jiných radostí. Třeba jen o té, že jdete po ulici a pár lidí se na vás obyčejně usměje.
Co byste Pražákům vzkázal?
Ať jsou rádi, že mohou žít v tak krásném městě, protože já jsem přímo šťasten, že v něm žiju. V životě jsem procestoval řadu zemí, ale pražské panorama nenajdete nikde na světě. Právě proto k nám taky hodně cizinců jezdí. Pro našince zmíněné panorama možná už všední věc. Krása tohoto města ale spočívá v tom, že si ji na rozdíl od cizinců můžeme kdykoliv znovu vychutnat.
