V pátek se bude zvonit za Gajdu, generál a fašistický politik odmítl spolupráci s nacisty

* 14. 2. 1892, Kotor
† 15. 4. 1948, Praha

Syn Rudolf se narodil v Černé Hoře do rodiny Jana Geidla, jenž jako šikovatel působil na hlavní základně rakousko-uherského válečného námořnictva v Kotoru, a černohorské šlechtičny Anny Jakovićové. Po vojenské službě otce se rodina navrátila do jeho rodného moravského Kyjova, kde Rudolf vychodil obecnou školu a skoro celé klasické gymnasium, ve čtvrtém ročníku ale prospěchově havaroval, ve Voticích se vyučil drogistou. Později si vzdělání asi doplnil ve Švýcarsku a Francii na soukromých školách a odmaturoval, snad získal i titul zemědělského inženýra.

Do rakouské armády nastoupil v roce 1910 na nějaký čas jako dobrovolník, poté se ve Skadaru oženil se slečnou Zorkou, dcerou lékárníka, a žil tam až do propuknutí velké války. Nastoupil k 86. slovinskému batalionu, u praporu domobrany byl povýšen na praporčíka. V září 1915 přeběhl k Černohorcům a přihlásil se do jejich armády, kde se vydával za lékaře a začal používat pseudonym Radola Gajda. Před rakouským zajetím se skryl v ruské zdravotnické misi a dostal se do Ruska, kde jej po službě u srbských dobrovolníků 30. ledna 1917 zařadili k 2. čs. střeleckému pluku v hodnosti štábního kapitána.

Od března 1917 velel rotě, od června praporu, následně v čele pluku se vyznamenal v bitvě u Zborova. V srpnu 1917 se poprvé (na území současné Ukrajiny) setkal s Tomášem G. Masarykem. Sehrál významnou úlohu v boji našich legií s bolševiky: v květnu 1918 dobyl Mariinsk a Novonikolajevsk, od května do září 1918 ovládl se čtyřmi tisíci muži sibiřskou magistrálu od Uralu po Bajkal. V září byl jmenován generálmajorem a velitelem 2. střelecké divize, na podzim velel československým a ruským jednotkám na uralské frontě, kde se mu podařilo dobýt Perm. Od ledna do července 1919 se souhlasem M. R. Štefánika velel sibiřské armádě admirála Kolčaka, jehož způsob vedení podřízených mu však zřejmě vadil a nakonec se s ním rozešel, v listopadu 1919 se aktivně podílel na párhodinovém eserském povstání proti kolčakovské vládě ve Vladivostoku. Už v červnu 1919 se oženil s Kolčakovou neteří Jekatěrinou Permjakovovou a měl s ní dva syny, Vladimíra a Jiřího. Za zásluhy v bojích na Sibiři byl vyznamenán nejvyššími československými, ruskými, francouzskými a britskými řády.

Jaký byl Radola Gajda? Citlivý i necitlivý, impulsivní i strategicky uvažující, rozporuplný. A ambiciózní.

Do Prahy poprvé přijel v únoru 1920, zakoupil si dům v Říčanech a sepsal paměti na vlastní vojenské angažmá. Koncem roku byl vyslán na dvouletá válečná studia do Francie a po nich byl jmenován velitelem 11. pěší divize v Košicích.

Jeho první kontakt s českým fašismem je datován březnem 1923, kdy se údajně sešel s lidmi z hnutí „Červenobílých“, kteří mu na výzvu Zdeňka Zástěry prý přísahali věrnost jako vůdci. Ale prý jen potajmu. Navenek nadále vystupoval jako vůdce Julius Skála. Když v létě 1923 propukl spor s Polskem o Oravu, „Červenobílí“ se ve svém tisku hlásili ke generálu Gajdovi. Na sjezdu legionářů téhož roku byl generál dotázán, co je pravdy na jeho údajných stycích s fašisty, na svou čest Radola Gajda vše popřel.

O rok později byl generál převelen na Hlavní štáb do Prahy na nátlak prezidenta Masaryka, jenž podle ministra obrany Františka Udržala neměl Radolu Gajdu v oblibě a přál si ho mít víc pod kontrolou. Paradoxně však výkonný generál rychle stoupal: k 1. prosinci 1924 se stal zástupcem náčelníka Hlavního štábu a začal chystat reorganizaci s cílem odstavit ze štábu Francouze do role poradců. Po odchodu náčelníka štábu generála Syrového do vlády byl 20. března 1926 Radola Gajda jmenován zastupujícím náčelníkem Hlavního štábu. V politicky rozkolísané republice 7. května 1926 píše generál Gajda ministru Syrovému, že není člen žádné politické organizace.

Je pravděpodobné, že prezident Masaryk byl pod vlivem své představy Radoly Gajdy jako hrozby zdejšího „maršála Pilsudského“ přebírajícího moc v zemi. Záznamy kanceláře prezidenta republiky tvrdí, že počátkem června 1926 přišel za šéfredaktorem Prager Tagblattu Arne Laurinem Jaroslav Kratochvíl. Tvrdil, že může dokázat, že byl Gajda několik let placený sovětský špión. 2. července 1926 byl Gajda obviněn jako špión a ještě mu byla vytknuta účast na údajném fašistickém převratu. V dobovém politickém napětí měl generál Gajda velmi blízko k politikům, jako byli Jiří Stříbrný a Karel Kramář. Existují důkazy, že Gajda vedl důvěrné rozhovory s politiky i vojenskými důstojníky. Například chtěl na svoji stranu získat generála Josefa Šnejdárka. Ten nicméně o celé rozmluvě informoval ministra zahraničí dra Beneše, jenž pak asi předal zprávu prezidentovi. Sám se prý trochu prořekl před vyslancem Prokopem Maxou, když mu sdělil, že „jakýkoliv pokus strhnout poměry nalevo bez milosti rozbijeme“.

Zmíněný Jaroslav Kratochvíl, bývalý legionář a major čs. armády, za svého působení v Rusku našel zalíbení v bolševismu. Kompro na generála Gajdu prý získal od Ivana Solověva, jenž za sibiřské anabáze sloužil jako ochranka Gajdy a sehrál roli i při jeho vladivostockém zadržení. Šlo však o negramotného Rusa, jenž kolem kompromateriálu asi jen sehrál roli podle cizího scénáře.

Ministr obrany generál Syrový na rozkaz prezidenta republiky poslal generála Gajdu okamžitě 2. července na povinnou dovolenou do doby vyšetření případu. Civilní soud však shledal Kratochvílovy a Solověvovy důkazy bez hodnoty, Gajdu zprostil obvinění 24. července a doporučil mu, ať oba žaluje za lživá vyjádření. Následnou soudní při Gajda vyhrál a Kratochvíl i Solověv si museli odsedět 6 týdnů v žaláři a zaplatit peněžitou pokutu. Zde vstoupil na scénu prezident Masaryk a nařídil, aby se místo civilního soudu aféry ujal kárný výbor MNO. Ten ve všech třech svých rozsudcích shledal generála Gajdu vinným. Poslední rozsudek ze 17. ledna 1928 pak potvrdil degradaci Gajdy na vojína v záloze, vyloučení z čs. armády; výsluhy z vojska mu byly sníženy o čtvrtinu.

„Gajdova aféra“, kterou třeba Český deník 30. 7. 1926 nazval „aférou Beneše a jeho kliky“, zapůsobila šokovým účinkem na společnost i generála, jenž i po své degradaci zůstal generálem ruských legií a jejich uniformu dál nosil. Na sjezdu Národní obce fašistické v lednu 1927, kdy byl do organizace přijat a současně se „jednomyslným provoláním“ stal vůdcem jejího direktoria prohlásil: „Jako voják nemohl jsem přijati tuto funkci, poněvadž se to příčilo vojenským předpisům. Byl jsem s vámi jen duchem. Dnes, když nejsem vázán vojenskými předpisy, přijímám a půjdu s vámi proti všem. /../ Tak Vám slibuji, bratři!“

Následující měsíce však ukázaly, že personální animozity mezi fašisty, rozdíly v náhledech koncepčních i praktická rozhodnutí generála Gajdy obec štěpily.

V roce 1927 několik členů na fašistickou obec navázané organizace „Omladina“ podlehlo řečem, že státní rada dr. Jaroslav Vorel skrývá doma dopis od T. G. Masaryka, který je prý důkazem prezidentových nekalých praktik a zaujatosti vůči Gajdovi. Rozhodli se proto, že provedou nelegální domovní prohlídku a pokusí se dokument zabavit a generála očistit. 27. srpna v pět ráno přijelo k dr. Vorlovi sedm členů „Omladiny“ a s namířeným revolverem žádali vydání dopisu, o němž státní rada tvrdil, že ho nemá. „Omladinci“ dům silou prohledali a nic nenašli. Důsledkem bylo zatýkání a soudy, od nichž i generál Gajda odešel s trestem dvou měsíců žaláře, a také rozpuštění „Omladiny“.

Národní obec fašistická neuspěla ve svých prosbách o zahraniční finanční podporu v Itálii u Mussoliniho a v Německu u ukrajinských bělogvardějců a (přes ně) pak ani u nacistů. Z deníku hradního informátora Ludvíka Henycha, jenž pronikl do direktoria českých fašistů, vyplývá, že v říjnu 1927 se člen NOF a kurýr žádostí o podporu František Bauer setkal v Bavorsku s Adolfem Hitlerem.

Dočasná spolupráce (s jedním z pětice mužů 28. října) s Jiřím Stříbrným přivedla Radolu Gajdu s několika fašisty do parlamentu. V hospodářské krizi počátkem 30. let fašisté získávali sympatizanty na venkově. Do historie první republiky se fašistická obec zapsala také takticky zpackaným pokusem pplk. Kobzinka a několika desítek lidí o obsazení kasáren v Brně, odkud pak prý ozbrojenci chtěli jít svrhnout vládu v Praze. Na Radolu Gajdu tato „židenické aféra“ dopadla v podobě odsouzení do žaláře za to, že neohlásil přípravu pokusu o puč, o němž „mohl vědět“.

Po dalších restrukturalizačních a spojeneckých a zase rozpadových peripetiích se v roce 1935 fašistická obec rozhodla kandidovat do parlamentu samostatně pod hesly odsuzujícími „židenickou aféru“ a hlásícími se k „ústavě ČSR“, získala šest mandátů. Na květnové veřejné volební schůzi NOF ve velkém sále Stadionu sokolského v Brně generál Gajda pochválil Hitlera za hospodářskou politiku a vyzval k „vedení boje proti světovému židovstvu a zednářství“, jak cituje Marek Suchánek z archiválií (MZA, B 40/3 F, karton11 (457); in Studia historica Brunensia. 2010, vol. 57, iss. 1). Při volbě prezidenta odevzdali fašističtí poslanci prázdné lístky, avšak po pár měsících generál Gajda prohlašuje, že jsou státotvorní a chtějí mít k hlavě státu kladný poměr: „Proto přijímáme nového pana prezidenta dr. Beneše.“ Od května 1938 až do konce republiky stáli fašisté pevně na stanovisku vojenské obrany státu proti nacistům. Přijetí mnichovského diktátu vládou i generála Gajdu zdrtilo, britskému králi a francouzskému prezidentovi vrátil vojenská vyznamenání. 11. března 1939 mu prezident Hácha vrátil generálskou hodnost.

V době německé okupace žil v ústraní, odmítal spolupráci s nacisty, v letech 1939 až 1940 pomáhal čs. letcům na cestě do zahraničního odboje a za okupace finančně podporoval účastníky domácího odboje a členy jejich rodin, do odboje se zapojil s jeho souhlasem i Gajdův syn Jiří. Za květnového povstání 1945 byl generál zatčen a 4. května 1947 odsouzen za propagaci fašismu, za činnost v období druhé republiky a v Českém národním výboru ke dvěma letům vězení; prokurátorem v jeho věci byl dr. Urválek. Trest si prakticky odpykal vyšetřovací vazbou, v níž se mu však zhoršil jeho zdravotní stav, brzy poté zemřel. Pochován byl v ruském oddělení Olšanských hřbitovů. (Některé body životní dráhy Rudolfa Geidla jsou zatíženy nejasnostmi a nejistotami.)

Autor textu: Tomáš Karabela / www.zvonypameti.cz