V Česku mohou mít žloutenku desítky tisíc lidí z nerizikové populace, tvrdí hepatolog Urbánek

Žloutenka typu C (chronická virová hepatitida C, pozn. aut.), způsobená virem hepatitidy C (HCV), představuje podle Urbánka významnou globální zdravotní hrozbu. „Odhaduje se, že celosvětově trpí tímto onemocněním přibližně 71 milionů lidí, s ročním nárůstem nových infekcí o 1,75 milionu a úmrtností kolem 400 000 lidí ročně. Ale výskyt není to jediné, v čem je toto onemocnění zrádné. Obtížná je jeho diagnostika a v rozvojových zemích i léčba,“ řekl Urbánek.

„Mezi cíle Světové zdravotnické organizace patří do roku 2030 snížit počet nově nakažených o 90 procent a počet zemřelých o 65 procent. Naopak je třeba zvýšit nejen počet diagnostikovaných na 90 procent, ale i léčbu chronicky nemocných na 80 procent. Bohužel ne vždy platí, že diagnostikovaný pacient je zároveň i léčený a vyléčený pacient,“ pokračoval Urbánek.

Virus hepatitidy typu C byl objeven v roce 1989, testování anti-HCV protilátek probíhá od roku 1992. Proti onemocnění neexistuje očkování. Jeho příznaky mohou být nespecifické a velmi mírné až do doby závažného jaterního poškození.

„Statistiky prozrazují, že je u nás ročně objeveno zhruba 800 až 1000 nových případů žloutenky C. V roce 2023 bylo ovšem hlášeno rekordních 1300 osob, což lze vysvětlit návratem pacientů k lékařům až po odeznění pandemie kovidu i narůstajícím počtem reinfekcí mezi osobami ve vysoce rizikové populaci,“ podotkl profesor Urbánek.

Záludností onemocnění hepatitidou C je tedy fakt, že nemá žádné specifické symptomy. „Drtivá většina infikovaných žloutenkou typu C nemá o své nákaze ponětí, protože je bezpříznaková. Onemocnění trvá desítky let a projevuje se pouze kolísavými jaterními testy. Nicméně i ty mohou být mnoho let zcela normální,“ vysvětlil Jan Šperl, zástupce přednosty pro výzkum a výuku na Klinice hepatogastroenterologie v IKEM.

„Jestliže se onemocnění nebude léčit, může těžce poškodit játra. Proto doporučujeme všem, kteří dostali transfúzi krve před rokem 1992, nechat se otestovat. Nicméně otestovat by se měli i ti, kteří se v mládí dopustili nějakého rizikového chování s možností přenosu infekce,“ pokračoval.

Mezi rizikové faktory přenosu hepatitidy typu C se řadí nejen transfuze nebo orgánové transplantace před rokem 1992, ale také pouze jednorázová nitrožilní aplikace drog, tetování, sexuální promiskuita, či vertikální přenos z matky na dítě.

„Přestože máme žloutenku typu C zafixovanou především coby nemoc intravenózních uživatelů drog, epidemiologická studie odhaduje, že je u nás nakaženo pětkrát tolik osob běžné populace oproti nitrožilním uživatelům drog. A to je velmi vysoké číslo,“ zmínil docent Šperl.

Nicméně plošné testování všech dospělých osob není v současnosti u nás proveditelné. Testování je vyhláškami ministerstva zdravotnictví nařízeno pouze v těchto skupinách: vybraní zdravotníci dle rizika, dárci krve a orgánů a partneři plánující umělou fertilizaci. Veškerá další doporučení k testování HCV byla dosud jen doporučeními odborných společností a jejich dodržování nelze vynucovat.

Podmínkou pro úspěšné vyhledávání infikovaných osob je spolupráce praktických i odborných lékařů při testování HCV infekce. „Snažíme se, aby bylo testování zakotveno v daných bodech systému poskytování zdravotní péče tak, aby to bylo na všech zúčastněných nezávislé. Testováni by měli být pacienti s opakovaně abnormálními jaterní testy v rámci hledání příčiny jejich jaterního onemocnění a mělo by být provedeno i v případě nepatrného zvýšení. Testováni by také měli být pacienti, u nichž lze v anamnéze vystopovat rizikový faktor přenosu HCV infekce a pacienti trpící jinou chorobou spojenou s rizikem přenosu HCV infekce, například kohorta definovaná rokem narození (1975–1995), diabetici 2. typu apod. A to i v případě, že mají jaterní testy prozatím v normě,“ sdělil profesor Urbánek.

Testování na virus probíhá jednoduše. Z krve se zjišťuje přítomnost protilátek, které naznačují, zda došlo k infekci, ale neukazují, jak dlouho onemocnění trvá. K potvrzení aktivní infekce je třeba podstoupit několik dalších bezbolestných vyšetření, aby se potvrdila přítomnost viru v krvi a zjistila míra poškození jater. Léčení probíhá pomocí orálně podávaných léků.

„Za více než 30 let od objevu viru se léčba žloutenky C zcela zásadně posunula. V roce 1991 bylo vyléčeno pouze 6 procent pacientů, dnes se jedná o téměř stoprocentní úspěšnost. V současnosti je léčba krátká a vysoce účinná a bez nežádoucích účinků. Pomáhají tablety – přímo působící antivirotika,“ dodal Urbánek.

Pokud u vás existuje byť jen malé podezření na nákazu žloutenkou C, můžete se podle Urbánka objednat na testy na pracovišti patřící mezi centra léčby virové hepatitidy C. Jsou dvojí odbornosti – „infekce“ a „gastroenterologie a hepatologie“ – je jich 25 po celém Česku a jsou regionálně dostupná.