Umírání v Praze: Doma by chtělo ukončit životní cestu 80 procent lidí, daří se to jen u jedné pětiny

Když se před 120 lety začínal budovat systém péče o nemocné a umírající lidi v institucích, byl to podle profesorky lékařské a zdravotnické etiky Heleny Haškovcové pokrok. „Měli tam teplou postel, našli pomoc,“ uvedla. Také po 2. světové válce byli lékaři i laická veřejnost přesvědčeni, že v institucích se lidem při umírání dostane nejlepší pomoci.

Situace se změnila a dnes si podle průzkumů veřejného mínění téměř 80 % české populace přeje zemřít doma. Skutečnost je ale podle Haškovcové taková, že 80 % nemocných umírá naopak v institucích, mezi které jsou počítány nemocnice, LDN, domovy pro seniory či hospici, v nichž končí svou životní cestu zhruba 1,4 % lidí.

Profesor Pavel Pafko, který je chirurgem v Motole, upřesnil, že v roce 2013 zemřelo celkem 109 160 lidí, z toho v nemocnicích 54 217 a mimo nemocnice (v LDN, v domovech pro seniory, v hospicích, na ulici, doma…) 54 943 lidí. „V Anglii či v Německu je to podobné – polovina lidí umírá v nemocnicích, polovina mimo ni,“ dodal.

„Řešením není posílat lidi domů bez odborné pomoci,“ řekla Haškovcová. Řešením je skloubit to, co si lidé přejí, s tím, co umějí instituce. Cesty jsou podle jejích slov dvě: posílat umírající domů s odbornou pomocí nebo umožnit, aby ti nejbližší s nimi mohli trávit co nejvíc času v instituci. Katolický kněz, sociolog a vysokoškolský učitel Tomáš Halík dodal, že důležitá je i podpora personálu. Vyzdvihl úlohu kaplanů v nemocnicích.

Pafko: Je to problém ekonomický a sociální

Podle Pafka byly ve většině nemocnic zrušeny návštěvní hodiny a blízcí tak mohou s umírajícími trávit hodně času. Co když ale člověk zemře v noci, kdy návštěvy v nemocnicích nejsou? „Samozřejmě není možné, aby tam návštěvy při plném provozu trávily 24 hodin denně. Pokud chtějí, mohou si zaplatit nadstandardní pokoj, nemocnice je nabízejí. Pak tam mohou být s umírajícím pořád,“ řekl.

Při umírání doma jsou podle jeho slov hlavním problémem peníze. „Jde o problém sociální a ekonomický,“ řekl. Doma může člověk umírat pouze v případě, může-li s ním být 24 hodin denně jiný člověk, což si mnoho zaměstnaných lidí nemůže dovolit.

Haškovcová dodala, že pečující mohou využít dobrovolníky, kteří za ně zaskočí, když potřebují nakoupit nebo si třeba sami dojít k lékaři. Podle přednostky Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jolany Těšinové ale s přítomností dobrovolníka musí umírající vyslovit souhlas.

Hospici musejí shánět spoustu peněz

Řeč byla na semináři také o hospicích, což jsou zdravotnicko-sociální zařízení, která slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné lidi, tedy k takzvané paliativní péči. Existuje i domácí hospic, jeho pracovníci docházejí k umírajícím domů. Podle slov Pafka i zde jsou problém peníze: péče o umírajícího přijde na 1900 korun za den, hospice od něj vybírají ale jen 200 korun, aby byla péče dostupná, zbytek peněz musí sehnat z jiných zdrojů.

Haškovcová v tomto směru zmínila pilotní program, kdy bude sedm hospiců po stanovený čas od státu dostávat 1400 korun na péči o pacienta na den (500 korun tedy budou muset sehnat z jiných zdrojů). V Británii šlo v roce 2004 podle Pafka jen na edukaci paliativní péče 12 milionů liber, což je asi 404 milionů korun. „Nám zatím bohužel chybí peníze i na živé,“ dodal.

Diskuse se vedla i o tom, jak člověku říci, že umírá. Někdo chce znát pravdu o svém zdravotním stavu, jiný ne. „Člověk se může vzdát práva na informace,“ řekla Těšinová. Existuje také takzvané terapeutické privilegium. Pokud lékař shledá, že pacient by pravdu o tom, jak na tom je, neunesl, může mu ji podle Těšinové dávkovat po kapkách. Ovšem jen tehdy, pokud mu nemocný neřekne, že chce sdělit všechno.

Díky moderní medicíně lidé umírají bez bolestí

„Kdo pravdu znát nechce, nepřijme ji. Člověk tuší, ale podvědomě to zakrývá,“ řekl Halík. Člověk řekne, že v úterý zemře, ale za chvíli uvede, že se těší, co bude dělat za rok. „Jede tento zakrývací program,“ dodal Halík. Zažil, že personál v zařízení ho v tom utvrzuje a mluví s ním o tom, co bude za rok. Umírající je pak vděčný sestřičce, která s ním „zakrývací program nejede“, chytne jej za ruku a oba vědí, že vědí…

Díky opiovým náplastem dovoluje podle Pafka moderní medicína každému umírat bezbolestně. Umírající lidé se proto více než bolesti bojí ztráty důstojnosti. Každá informace sdělená pacientovi má podle Pafka obsahovat alespoň kousek naděje, jinak je nehumánní.

Ze své letité praxe, kdy – byť ne vždy bezprostředně – viděl umírat 2500 lidí, ví, že pacientka, která vyhlížela optimisticky, spáchala kvůli vážnému onemocnění sebevraždu, i to, že někomu řekli, že vše je dobré, a příbuzní přinesli za půl roku parte, kdežto jinému dávali půl roku, a on žil další dlouhé roky.

Jak se naučit etickému chování vůči pacientům?

„Jak mají vnímat smrt, jak ji mají prožívat a čelit jí, mají medici do značné míry zahrnuto v učebních předmětech lékařské etiky. Ale naučit se, jak pomoci pacientům se s ní vypořádat – to je pro dobrého lékaře úkol na celý život,“ uvedl děkan 1. LF UK Aleksi Šedo. Haškovcová, která etiku vyučuje, uvedla, že kursů je hodně, ale v praxi se to málo projevuje. Proč? Podle ní se klade hlavní důraz na formu, obsah zůstává upozaděn.

„Když jsem v 70. letech říkala lidem s akutní leukémií pravdu, říkala jsem to neobratně, neuměla jsem to. Přesto to ode mě vzali. Viděli, že mám zájem,“ řekla. Oproti tomu dnes se 90 % soudních sporů kvůli péči o nemocné týká nedostatečné či špatné komunikace.

„Naše generace se etiku neučila, je dobré, že se to dnes učí, ale stejně jako operování to lékaře naučí až praxe,“ uvedl Pafko. „Krvácení i komunikace – obě tato slova začínají na K. A pacient si z nemocnice nejvíc pamatuje právě vzhled jizvy a jednání,“ dodal. Komunikovat citlivě je proto dobré i s těmi, kteří neumírají!