Tomáš Koutek a jeho Výlety za strašidly přináší tipy na 30 výletů

Naše země je doslova nacpaná k prasknutí historickými památkami všeho druhu. Najdeme zde stovky hradů, jejich zřícenin nebo jen terénních stop po nich, více než 6200 obcí, z nichž mnohé se pyšní kolekcemi historických staveb, hradbami, hodnotnou církevní architekturou. Zámky a tvrze se ani nedají spočítat.

A pak půvaby vytvořené matkou přírodou! Pusté pohraniční hvozdy, rybničnatá krajina jižních Čech, řídce osídlené Pošumaví! Na lesních cestách, v křivolakých uličkách měst i mezi polozřícenými zdmi hradů nás zpovzdálí sledují oči tajemných bytostí z dávných dob.  

Lesní duchové, důlní skřítci, víly, bludičky nebo přízraky dávno zemřelých obyvatel panských sídel pozorně střeží naše počínání na svém území. A běda tomu, kdo se v jejich blízkosti nebude chovat, jak se sluší. Trest jej nemine! Někdo vyvázne jen s pohlavkem, pro jiné může být setkání s nadpřirozenem podstatně osudovější. 

O setkávání lidí s tajemnými strážci tří desítek míst, vybraných trampem Tomášem Koutkem, vypráví mimo jiné tato kniha.

Ukázka z knihy:

Šumavská strašidla

Šumava je pravděpodobně území, které je u nás nejbohatší na duchy, ohnivé muže, noční můry a různé lesní a jiné nadpřirozené bytosti. Zajímavé je zde i prolínání pověstí z české a bavorské strany hranice.

Zvláštní je, že Šumava nemá, na rozdíl od jiných našich hor, svého strážného ducha. Někdy je ale za duši zdejších lesů označována Swiza. Nikdo neví, kde se tu vzala, žije v zelené pustině snad už od pohanských dob. Lidé ji vídali neradi, byla předzvěstí živelních pohrom a zhoubných epidemií. Jednou ji prý na pastvině potkal jakýsi muž od Nezdic. Ačkoli si Swiza zpravidla lidí příliš nevšímá, tohoto nešťastníka si zavolala k sobě a nutila jej, aby se jí klaněl jako pohanskému božstvu. Když to pasák, jako přesvědčený křesťan, odmítl, proměnila jej v kamenný sloup. A za krátký čas zdecimovala Kašperské Hory morová epidemie.

Jinými bytostmi, které sužovaly šumavský lid, byli obři, jichž bývalo v odlehlých končinách hor vždycky více než dost. Jeden z nich se usadil v kraji blíže lidem a stal se jejich postrachem a krutým vládcem. Museli mu odvádět obilí a dobytek, jinak by se jim zle vedlo. I přišel do kraje odvážný mladík, který se, zašitý do volské kůže, nechal odnést do obrova hradu. Zde se dozvěděl od skupiny zajatých dívek, že s obrem by se dalo skoncovat tak, že zabije malou myšku pobíhající velikánovým sídlem, v níž se ukrývá obrovo srdce. Muselo se to ale udělat o svatojánské noci. Mládenec skutečně myšku ulovil a zabil. Tím vyhasl i život obra. Vítěz pak osvobodil všechny zajatce a obří hrad zpustl. Jeho trosky dodnes můžeme spatřit na vrchu nad osadou Popelná. Jsou to ale valy starého hradiště.

Podivní a mnohdy posvátnou hrůzu budící jsou i obyvatelé šumavských jezer. Zejména těch největších – Černého a Čertova.

O tom Černém se říkalo, že pokud by někdo byl tak odvážný, že zčeří hladinu vhozením kamene, kámen bude do hlubin padat navěky. Málokdo by se toho ale odvážil, jezero skryté v hlubokém lese mělo pověst zlého místa. Jednou se k němu vydali nějací tři učení rozumbradové, snad inženýři, a že se pokusí hloubku jezera změřit. Hodili do vody kotvu na laně, ale ať provaz nastavovali, jak chtěli, po dnu ani památky. Zničehonic se s jejich loďkou začala točit voda jako ve velikém víru, před nimi se rozevřela hluboká tůň a hromový hlas výhrůžně zaduněl: „Spolknu toho, kdo mě změří!“ Samosebou, odvážlivci nechali kotvu kotvou a ze všech sil veslovali ke břehu. Na nějaký další pokus o měření jezera si nechali nadobro zajít chuť.

Čertovo jezero bylo místem ještě zlopověstnějším, je to vidět už z jeho jména. Zabloudili sem jen lovci nebo dřevorubci, a to ještě museli mít řádně pro strach uděláno. Jednoho dne se na břehu jezera usadili k odpočinku dva dřevaři. Svačili a koukali na hladinu, která se najednou začala vlnit. Spatřili ženu oblečenou v přiléhavých modrých šatech, celou se lesknoucí, jako by byla odlita z ryzího stříbra. Nedaleko vyděšené dvojice vylezla na břeh a mrštně udělala dva přemety. Při tom si muži všimli, že má na nohou lesklé černé střevíčky. Chvíli se procházela po břehu a potom zase vplula pod hladinu. Oba si oddechli, že je nezpozorovala. Vůbec netoužili po tom, aby je jezerní paní zatáhla do své mokré říše. 

Tomáš Koutek

Narodil se v roce 1966 v Praze, kde dodnes žije. Po maturitě na Gymnáziu Jana Keplera navštěvoval dva roky nástavbové studium cestovního ruchu při střední hotelové škole. Po vojně pracoval v několika cestovních kancelářích a reklamních a mediálních agenturách, v současnosti je zaměstnán ve státní správě.

Jeho koníčky jsou zejména historie a poznávání kulturního dědictví naší vlasti. Výsledkem jeho objevných cest jsou publikace Městské brány v Čechách (2003), Nejkrásnější české rybníky (2008), Zapomenuté české kostely (2011), Křížem krážem zemí českou (2012), Románské kostely Čech (2014), Pražské pamětní desky (2015), Čeští biskupové a arcibiskupové (2016), Za českými hrady (2021) a Českem cestou necestou (2022). Spolupracoval rovněž na vydání Motoristického průvodce po silnicích České republiky (2005 a 2007). Společně s O. Dvořákem a M. Holečkovou vydali Příběhy tajemných a léčivých míst jižních Čech (2017) a těmto autorům občasně přispívá i do jejich dalších publikací.

Spolupracuje i s turistickými časopisy zaměřenými na poznávání České republiky. Na výpravách za poznáním cestuje jen s batohem, spacákem a celtou podle turistických značek a map, buď sám, nebo v doprovodu přátel. 

Tomáš Koutek: Výlety za strašidly, předmluva MUDr. Radkin Honzák, vydává nakladatelství Universum, 296 stran, doporučená cena 399 Kč