Světlana Witowská: SEBE-VĚDOMÉ. Rozhovory se ženami, které se dostaly až na vrchol

Prostřednictvím exkluzivních rozhovorů odhaluje, co je k úspěchu dovedlo, jaké výzvy musely překonat a co je na jejich cestě nejvíc formovalo.

Co mají tyto ženy společného? Jak mohou inspirovat ostatní? A co je těší a naopak frustruje? Tato kniha nabízí další pohled do jejich myšlení, hodnot i každodenní reality – a přináší inspiraci všem, kdo chtějí jít za svými sny, aniž by ztratili sami sebe.

Můžete se těšit na setkání s Lenkou Bradáčovou, Zlatou Holušovou, Evou Jiřičnou, Věrou Jourovou, Simonou Kijonkovou, Milenou Králíčkovou, Barborou Krejčíkovou, Anetou Langerovou, Taťánou le Moigne, Danielou Peškovou, Kateřinou Šimáčkovou, Libuší Šmuclerovou, Simonou Stašovou, Kateřinou Tučkovou, Katarínou Vlčkovou a Janou Zielinski.

Z předmluvy Martiny Riebauerové:

Sebe-vědomé. Hezký název. „Malá pomlčka“, která umí velké věci. Vědomé si samy sebe, své hodnoty, svých schopností, ale možná i nedokonalostí a chyb. S pomlčkou to slovo zní přece jen o trochu líp a sympatičtěji, protože sebevědomí, někdy vnímané i lehce agresivně, v sobě najednou obsahuje i příměs jisté pokory. 

Ukázka z knihy – z rozhovoru s architektkou Evou Jiřičnou:

Jaké to bylo začínat ve Velké Británii jako mladá architektka v oboru, který je spíš mužský? To musely být těžké začátky.

Já jsem neměla žádné ambice. Já se chtěla něco naučit, ale nikdy jsem nedoufala, že bych něčeho v životě dosáhla. Chtěla jsem ve škole mít jedničky a tak dále, ale opravdu jsem nemyslela, že se ze mě stane skvělý architekt nebo že budu dělat něco úžasného. V těch prvních letech v Anglii jsem měla problém se uživit. Taky jsem finančně podporovala bratra, který studoval. Když člověk přijde do Anglie, myslí si, že umí anglicky, umí starou bačkoru. A když někomu řeknete, že jste ze země za železnou oponou, všichni mají strach, jestli náhodou nejste špion. Neměla jsem ambice proslavit se, já se jen snažila přežít, prostě jsem dělala, co jsem mohla.

A co muži? Jak se na vás dívali vaši mužští kolegové? Protože to přece nebylo úplně běžné, aby žena dělala architektku.

Tenkrát mě vůbec nenapadlo o tom přemýšlet, já jsem prostě dělala, co se mi řeklo, a tak, abych nemohla být kritizovaná. A hlavně jsem se pořád dívala, co dělají ti ostatní, abych nebyla neustále ten cizinec, protože maminka mi vždycky říkala: Ty tam jsi host, ty se musíš dívat. Zatímco všichni Češi, kteří emigrují do Anglie, říkají: Ti Angličani, představte si, jací oni jsou, oni chodí do hospody… Tak já jsem od rodičů měla ten opačný přístup. Přizpůsobit se musím já. Takže jsem neustále koukala, co tam dělají, abych to dělala podobně, abych věděla, proč to dělají, abych se učila ty správné fráze anglicky a tak dále. A já jsem na to, že jednám s muži, vůbec nemyslela. Když jsem si našla místo v architektonické kanceláři, začala jsem pracovat na jednom obrovském přístavu v Brightonu. A můj šéf byl syn admirála, neobyčejně inteligentní, kultivovaný a schopný člověk. A tenhle můj šéf mě jednou poslal do Brightonu, abych tam řídila kontrolní den.

Jenže já jsem v životě na žádném kontrolním dnu nebyla. Tak jsem tam přijela, vidím ten velký útes, pod ním pláž. A teď tam stály takové maringotky, ve kterých jsou ty side offices.

A já jsem otevřela první dveře a tam byl stůl se šedesáti lidmi. Ze Skotska, z Irska, z Orknejí, někteří byli dělníci, někteří inženýři. Prostě všichni, kteří chodí na kontrolní den. Tak jsem ty dveře zase zavřela a říkala si, co teď můj pas, moje výjezdní doložka, co se mnou bude. Celá jsem se klepala.

To jste tam byla sama žena, ne?

Ano. U toho stolu seděl na rohu takový človíček, který vypadal usměvavě, a já jsem mu říkala, že jsem to nikdy v životě nedělala, že mi musí pomoct. Já jsem vůbec nevěděla, kdo to je, a on byl jeden z ředitelů firmy, které to stavěly. Seznámili jsme se teprve potom. On laskavě odhadnul situaci a poradil mi: Tak teď řekneš tohle, teď řekneš tohle, teď se obrátíš tamhle. A já jsem jenom koukala a opakovala, co on říká. Měla jsem dělat zápis, ale nebyla jsem schopna psát a poslouchat, měla jsem hrůzu, že jim nebudu rozumět. Za ta léta jsem se naučila vytrénovat si paměť, že jsem si čtyři nebo pět dní potom pamatovala přesně, co kdo řekl. Ale tenhle pan McEwan, dokud tam byl, byl opravdu jako můj anděl strážný. On mě i provezl po celém jižním pobřeží Anglie, aby mi ukázal, jak se tady přístavy staví. To byla škola života. 

Světlana Witowská (*1973) je renomovaná novinářka a moderátorka.

Od června 2018 do srpna 2020 moderovala hlavní zpravodajskou relaci České televize Události a analyticko-zpravodajský pořad Události, komentáře. Osm let moderovala také pořad Interview ČT24.

Od března 2025 působí v Českém rozhlasu Plus, kde moderuje pořad Osobnost Plus. 

Světlana Witowská: Sebe-vědomé, předmluvu napsala Martina Riebauerová, vydává nakladatelství Universum, 424 stran, doporučená cena 449 Kč