Šťástka: To není energetická politika. To je cesta do otroctví

Výpadek elektrické energie způsobený poruchou, sluneční erupcí nebo sabotáží nám opravdu hrozí. To je však ještě „ta dobrá“ varianta. Naši potomci budou, bohužel, možná čelit něčemu mnohem horšímu. Faktické, dlouhodobé a těžko překonatelné závislosti na někom jiném, mocném. Na dodavateli zemního plynu. Proč? Protože současné dlouhodobé chování Evropské unie k tomu jednoznačně vede.

Zdá se, že jedinou energii, kterou země Evropské unie dokáží dnes s přebytkem produkovat, je elektřina. Nejvíce, celých 28% své produkce, jí vyváží Estonsko. Druhé je s 22% Bulharsko a třetí je ČR s 20%. Všechno státy bývalého socialistického bloku, které jsou v celé EU nejméně zasažené přehnaným ekologickým aktivismem. Proto mají dostatek kapacit v podobě jaderných, uhelných a vodních elektráren. Západoevropské země EU jsou na tom hůře, ale i tak je dokonce i Německo ještě s 10% šestým a Francie s 9% sedmým největším exportérem elektřiny v EU. Zatím.

Německá vláda po nehodě v japonské Fukušimě nejprve oznámila, že se vzdává všech svých jaderných elektráren a později doplnila, že se hodlá vzdát také všech svých uhelných zdrojů elektřiny. Čím vzniklý schodek ve spotřebě elektrické energie Němci nahradí? Zčásti jistě alternativními zdroji. Větrné a sluneční elektrárny stavět umějí a jsou v tom tradičně dobří. To však nebude stačit. Budou muset elektřinu dovážet a také budou muset změnit strukturu spotřeby. Politicky to vše dobře vypadá. Jádro je nebezpečné, uhlí špinavé! Chceme čistou energii! Jistě. S tím se dají vyhrát volby. Jedny. Možná i druhé.

Je to jen hloupá, krátkozraká politika přinášející stejná neštěstí, jako jakýsi dnes už zapomenutý pan Cameron, který slíbil Britům referendum o Brexitu jen proto, aby si koupil pár dalších zbytečných dnů u koryta. Co bude ale dál? Zatímco provoz jaderných a uhelných elektráren byl mistrovsky zvládnutý, spolehlivý a jejich připojení do sítě mnohokrát ověřeno a vyzkoušeno, nové zdroje a jejich zapojení takto vyzkoušené nejsou.

Především nejsou predikovatelné. Vítr nefouká tehdy, když si Berlíňané potřebují zapnout elektrická topení a dobít elektromobily. Slunce nesvítí, když to dispečer rozvodné sítě potřebuje. Co pak? Spotřebu je nutné vykrýt dovozem. To znamená změnu silových poměrů v síti. A to je nebezpečné. Může to způsobit výše zmíněný blackout. Celkový výpadek. Ale to také všichni víme.

Co všichni nevíme, ale co musíme vědět je, že proti takovému chování našeho souseda, případně sousedů, se musíme chránit. Tedy, měla by nás chránit právě energetická politika Evropské unie a práce jejích institucí. Chrání nás? Ne. Zatím ne.

EU není v současnosti schopna vyřešit ani jiné významné problémy budoucnosti, jako je přelidnění (ano, přelidnění, nikoli pouze migrace), konkurenceschopnost evropského průmyslu, dostatek munice pro evropské armády nebo zabránění odchodu Velké Británie. Nemluvě o špatně zavedené společné měně, nefunkční ochraně hranic EU, rozpočtové a dluhové krizi jižních států atd. Proto bude jistější, když se o sebe postaráme sami.

Musíme zachovat naši schopnost elektřinu vyrábět v množství a čase potřebném pro nás samotné. Teprve pak ji můžeme exportovat. To znamená dostavět Temelín a prodloužit životnost Dukovan. Není to politikum. Je to nutnost, která zajistí naši životaschopnost. Také to znamená obnovu uhelných elektráren. Znamená to inovovat a hledat další zdroje. Velké i malé inovace. Hodí se každý chytrý nápad. Jsme dobří kutilové, určitě můžeme zkusit navýšit počet individuálních domácích zdrojů elektřiny. Solárních, větrných, malých vodních i paroplynových zdrojů. Toto vše jsou příležitosti pro soukromníky, pro sedláky, pro podnikatele i pro domácnosti. Toto vše je třeba kvalifikovaně podpořit.

Musíme také umět a chtít naši rozvodnou síť bránit před nadměrným odběrem ze zahraničí. Obranná linie současnosti nemá podobu betonových pevností na již neexistujících hranicích. Vypadá jako systém elektrických strojů – odpojovačů, spínačů, transformátorů, počítačů- počítačových programů a lidí, kteří chrání naši rozvodnou síť před šířením poruchy. Vypadne-li proud v síti našeho souseda, u nás vypadnout nesmí. A naopak.

Elektřinu tedy na úrovni národního státu ještě zvládneme. I bez supervize EU, i když raději bychom s efektivní podporou EU. Protože o tom to EU má být především. O efektivní podpoře. Ale když nebudete mít týden na čem ohřát jídlo dětem, pan Juncker nebo paní Merklová vás asi na večeři nepozvou. Je tedy správné a nutné myslet nejdříve na sebe.

Daleko závažnější je však fakt, že současná západní civilizace je kromě elektřiny poháněna také zemním plynem. Toho je v zemské kůře dostatek a jeho obrovské zásoby se nacházejí na území Ruska. Alternativou je takzvaný břidlicový plyn, jehož dodavatelem do EU by mohly být USA. Americký plyn je však dražší než ruský. Přesto se pro něj rozhodlo Polsko, a to díky své národní antipatii k Rusku. Kupodivu, německá vláda má k ruskému plynu jiný vztah.

Dokonce natolik jiný, že kancléřka Merkelová kvůli podpoře dostavby plynovodu Nord Stream z Ruska do SRN riskovala zhoršení vztahů s USA. Americký prezident Trump zcela správně řekl, že nedává smysl, aby Německo chtělo od USA ochranu před Ruskem a zároveň si vybudovalo pupeční šňůru v podobě strategického plynovodu, na kterém budou SRN a s ní i zbytek EU životně závislí. Ne, nedává to smysl. Jenomže EU, to dnes znamená jen Německo. Bohužel.

Ing. Zdeněk Šťástka

Celá podivná a nesrozumitelná „energetická politika“ EU nedává smysl. Není nic špatného mít možnost kupovat zemní plyn a ropu od více dodavatelů. Je v pořádku mít jednoho z nich jako hlavního. Není však v pořádku strategicky vést celé evropské společenství do situace, kdy my, jako jeho součást, se nebudeme schopni vyrovnat s výpadkem jediného dodavatele, který může nastat proto, abychom jako EU udělali něco, co sice my nechceme, ale on ano.

To není energetická politika. To je cesta do otroctví. Chce-li po ní EU jít, pak my bychom po ní jít neměli. Ne, není nutné strašit vystoupením z EU. Správné je EU změnit k lepšímu. Evropa byla v celé moderní historii vůdcem civilizačního pokroku. Byla domovem chytrých, schopných a odvážných lidí. Byla zdrojem technologických inovací, módních trendů a dobrých nápadů. Zdá se, že dnes se některé její části vracejí do středověku, aniž si to uvědomují. Česká republika však patří do moderní Evropy a do světa 21. století. Postarejme se o to, aby to tak zůstalo.

Autorem komentáře je Zdeněk Šťástka, kandidát do Evropského parlamentu (č. 3 na kandidátní listině koalice Strana soukromníků České republiky a NEZÁVISLÍ, s podporou Občanské demokratické aliance

Články uveřejněné v rubrice KOMENTÁŘE nemusí vyjadřovat stanoviska a názory redakce