Staša Fleischmannová oslavila 100 let, za první republiky založila jeden z prvních fotografických ateliérů u nás
25. září 2019 13:57
Přidejte si nás na domovskou 
Staša Fleischmannová byla svědkem událostí spojených s druhou světovou válkou, kde se sama zapojovala do československého domácího odboje. O pár let později se svým druhým manželem Ivo Fleischmannem (první manžel Bedřich Stern zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi) emigrovala do Paříže.
Díky rodině, ze které pocházela, měla možnost setkat se s takovými osobnostmi, jako byl Ferdinand Peroutka, František Halas, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jaroslav Ježek nebo dvojice Werich a Voskovec. Všechny tyto okolnosti provázející její život se promítly do její tvorby, a když Fleischmannová slavila 95. narozeniny, vydala své osobní vzpomínky a fotografická svědectví knižně pod názvem Vrstvami.
Staša Fleischmannová dnes žije v domově pro válečné veterány v Praze-Střešovicích, a tak činnost této dlouhodobě oceňované fotografky v rámci jejího jubilea připomínají zejména její synové.
Michel Fleischmann, budoucí velvyslanec ve Francii, například vzpomíná na to, jak vznikla první fotografie sester Jílovských s názvem „Čapek se smutnýma očima.
„Vzpomínám si, jak maminka vyprávěla příběh o prvním klientovi, kterého měly se sestrou v ateliéru. Jednoho dne takto přišel jejich otec Ruda do fotoateliéru OKO a povídá: ,Tady vám vedu prvního klienta´. Nebyl nikdo jiný než spisovatel Karel Čapek,“ říká Michel Fleischmann.
„Matka měla možnost zažít řadu pozitivních, bohužel ale i negativních událostí, které tehdejší doba přinášela. I přesto se nikdy nepřestala zajímat o společenské, politické a kulturní dění, a to platí i dnes, když slaví sté narozeniny,“ dodává.
Petr Fleischmann již před lety napsal o matce úvod k jejím pamětem. K stému výročí Staši Fleischmannové dodal: „Vzdát hold mé matce mi nečiní nejmenší problém, vždyť vzhledem k svému věku a zejména vzhledem k tomu, co si v průběhu oněch proběhlých 100 let prožila, už není pouze něčí matkou. Stává se tak trochu svědkem a zároveň součástí nemalého kusu moderních dějin a tím pádem jakousi pramátí nás všech.“
