Stanislava Jarolímková: Pražská okénka 2
2. dubna 2024 23:39
Přidejte si nás na domovskou 
V Praze je nejen blaze, ale je zde stále co objevovat – o tom nás přesvědčí nová Pražská okénka Stanislavy Jarolímkové.
Opět se dozvíme mnoho zajímavého i nečekaného z pražských ulic, náměstí a zákoutí, například kde se konaly zápasy za pásy, odkud zdravil Pražany nejuzenější uzenáč, jak jezuité podváděli na Malé Straně, komu nosívali pekařští tovaryši supervánočku, jak maminky ošálily o Vánocích pověru, kde závodili pštrosi, jak oslavil František Křižík 1. máj roku 1890, kde v Praze bývala via longa a kaple sv. Elegia, kdy K. H. Frank plakal nad snímky svých dětí a že dnešní Karolinum nepostavil Karel IV.
Kniha tematicky navazuje na autorčinu úspěšnou publikaci Pražská okénka, která vyšla v r. 2022, a rovněž obsahuje mnohé unikátní fotografie a ilustrace.
Ukázka z knihy:
Pražské zahánění tmy
Podle historika A. Novotného si museli Pražané počkat na „prvé pravidelné, od té doby již neustavší osvětlení ulic“ až do 28. června 1723, kdy se představilo v 21 hodin. O jeho zavedení rozhodl císař Karel VI. (1711–1740; otec Marie Terezie) v předstihu před svou korunovací českým králem, která se odehrála 5. září téhož roku. Lamp bylo 120 a svítily na trase Hradčanské náměstí přes Malou Stranu, Karlův most, Staroměstské náměstí až po část Celetné.
OLEJOVÉ LAMPY A ÚPLŇKOVÉ NAŘÍZENÍ
Tyto první veřejné lampy byly knotové, naléval se do nich lněný olej a obsluhovali je lampáři, kteří chodili – vybaveni asi tři metry dlouhým žebříkem – večer rozsvěcet a brzy ráno je zhášeli. Kdo by rozbil veřejnou lampu, musel zaplatit pokutu ve výši 100 zlatých, neboť „poškodil to, co zřízeno z úcty k císaři a v zajmu všeobecného pohodlí“. Kdo nemohl takovou pokutu zaplatit, byl poslán „na čtyři neděle k šancovní práci“ (na stavbu či opravy městských hradeb; pozn. aut.). Tehdejší lampy ovšem vydávaly světlo, které „vice klamalo, než osvětlovalo“, zhášel je i lehký vánek a nic z toho nevyřešilo zvyšování jejich počtu.
Základem v mezititulku zmíněného úplňkového nařízení, které vyšlo asi v 70. letech 18. století, byl příkaz „neosvětlovati ulice vůbec v době nového měsíce nebo úplňku“. Dodržoval se tak důsledně, že svícení se řídilo „přesně fázemi měsíce, jak udávaný v kalendářích“, a to i tehdy, když byl „měsíc třeba docela schován za hustými mraky“.
Roku 1791 byla délka svícení odstupňovaná „podle délky denního světla v jednotlivých ročních obdobích“, roku 1823 se snažilo osvětlovat ulice již 1304 olejových lamp, z nichž 1050 bylo ve vlastnictví města a 254 v soukromých rukou.
Město zkoušelo již roku 1824 na Ovocném trhu a v Rytířské ulici olejové lampy s tzv. argantským hořákem (podle odborníků šlo o hořák s dutým knotem a hluboce zasunutým skleněným cylindrem), které se vyznačovaly vyšší svítivostí a nečadily. Je pochopitelné, že tato novinka postupně nahrazovala původní olejové „bludičky“. Jelikož magistrát neměl na další zlepšování peníze, snažil se třeba ještě roku 1862 šetřit tak, že polovina svítilen byla tzv. půlnoční, a ty svítily – jak název napovídá – pouze do půlnoci.
Stanislava Jarolímková (*1947) se narodila v Praze. Po absolvování Fakulty žurnalistiky UK u své profese zůstala až do roku 1978 a opět se k ní vrátila v roce 1991. Spolupracovala jako novinářka na volné noze s předními pražskými deníky a časopisy, s televizí i rozhlasem, jimž nabízela zejména méně známé zajímavosti z řady oborů – od medicíny a techniky přes flóru a faunu až po historii.
Knihy začala psát v roce 1999 a Pražská okénka 2 jsou jejím 40. titulem.
V nakladatelství Universum vyšly autorce v poslední době např. tyto tituly: Netradiční procházky Prahou 1. a 2. (2013 a 2019), Slavné Češky (2019), Slavní Češi (2020), Pražská okénka (2022).
Stanislava Jarolímková: Pražská okénka 2, vydává nakladatelství Universum, 256 stran, doporučená cena 399 Kč
