dnes
Sobota - polojasno
3°C
zítra
Neděle - zatazeno
3°C
pozítří
Pondělí - snih
1°C
Sochař: Po té, co zanikl čtyřprocentní zákon, to jde s uměním ve veřejném prostoru z kopce
Socha Pohyb z osmdesátých let byla z Tilleho náměstí na Barrandově odstraněna v roce 2010. Bez vědomí autorů i spoluautorů. Foto: www.vetrelciavolavky.cz

Sochař: Po té, co zanikl čtyřprocentní zákon, to jde s uměním ve veřejném prostoru z kopce

Po roce 1991, kdy zanikl 4% zákon v architektuře z poloviny šedesátých let, který ukládal věnovat část z rozpočtu na výzdobu a hlavně hlídal kvalitu, v Praze vzniklo pouze 59 děl výtvarného umění ve veřejném prostoru. Zato jich plno bylo zničeno! Podle sochaře Pavla Karouse jsme za poslední dekádu v Praze zničili víc uměleckých děl, než tomu bylo za nacismu a stalinismu dohromady.

MgA. Pavel Karous Ph.D. (*1979)

Sochař, který vytváří objekty, věnuje se site specific instalacím, intervencím do veřejného prostoru, architektuře výstav, scénografii a designu.

S dlouhodobým projektem „Vetřelci a volavky“ dokumentuje a popularizuje výtvarné umění ve veřejném prostoru v reálném socialismu i kapitalismu. Od října 2014 vede Ateliér sochy na Scholastice.

V rámci občanského sdružení Vetřelci a volavky se věnujete dokumentaci, popularizaci a ochraně výtvarného umění ve veřejném prostoru z období normalizace. Jaké skvosty Praha skrývá a co je v ohrožení?
Praha má překvapivě veliké množství výtvarných realizací ve veřejném prostoru, mezi lety 1970 až 1990 jich bylo osazeno na dva tisíce. Jako v každé masové produkci z nich většina nepřesahuje kvalitou svou dobu. Ale díky tehdejší praxi transparentních veřejných zakázek s odbornou výběrovou komisí je nemalá část těchto děl geniálních a nadčasových. Za všechny můžu jmenovat keramický obklad průduch tunelu na Letné od světově uznávaného Zdeňka Sýkory. Na komínu je výsek z širší černobílé geometrické struktury vytvořené výpočetní technikou, jedná se o světové prvenství v aplikaci počítačového umění v architektuře.

operne-zdi-nuselskeho-mostu-1970-lity-beton-nahled

Opěrná zeď Nuselského mostu

A dále?
Také plasticky pojednaná opěrná zeď od Stanislava Kolíbala pod „Pakulem“ na Vyšehradě je jedna z prvních monumentálních neokonstruktivních-minimalistických realizací v rámci oficiální výzdoby města na světě. Mimořádně mezinárodně ceněný Karel Malich měl také donedávna v areálu Vysoké školy zemědělské v Suchdole obří geometrickou plastiku, ta ale byla při neodborné revitalizaci prostranství zničena – její hodnota se přitom pohybovala v řádech milionů. Takhle bych mohl pokračovat velmi dlouho.

Pokračujte…
V současnosti je v aktuálním ohrožení brutalitní fontána od Petra Šedivého na náměstí Jiřího z Poděbrad. Současná starostka Prahy 3 ji chce nechat jako „socialistickou“ plastiku odstranit. Přitom tato velkorysá a zcela abstraktní kašna se jmenuje Sjednocená Evropa a je vytvořena na motivy mírové smlouvy, kterou král Jiří z Poděbrad inicioval.

Jak se Praha obecně chová k výtvarnému umění, které bylo do veřejného prostoru umístěno před rokem 1989?
Praha se ke svému kulturnímu odkazu chová v této době macešsky, za posledních 10 let bylo podle mých rešerší odstraněno přes 450 výtvarných realizací, které byly osazeny za minulého režimu. Nemyslím ale žádná ideologická propagandistická díla (ta byla odstraněna už na začátku 90. let), jedná se často o velmi kvalitní realizace od našich nejlepších umělců druhé poloviny 20. let. Za poslední dekádu jsme si v Praze zničili víc uměleckých děl, než tomu bylo za nacismu a stalinismu dohromady!

krystof-kintera-memento-mori-2011-praha-nahled

Kryštof Kintera: Memento mori

A můžete uvést nějaké příklady kvalitního výtvarného umění ve veřejném prostoru, které v Praze naopak vzniklo po roce 1989?
Na výběr bohužel moc nemám. Po roce 1991, kdy zanikl 4% zákon v architektuře, který ukládal věnovat část z rozpočtu na výzdobu a hlavně hlídal kvalitu, jich v Praze vzniklo pouze 59, a to ještě ve velmi nízké kvalitě, protože díla nebyla vybírána odbornou komisí, ale zpravidla vizuálně negramotnou politickou reprezentací.

Pro ně představa sochy ve veřejném prostoru nevybočuje z představy z 19. století, tedy jako figury, která drží nějaký atribut. Nejlepším uměleckým dílem osazeným na stálo ve veřejném prostoru po roce 1989 je podle mého názoru Memento mori od Kryštofa Kintery v parku Folimanka.

Můžete toto dílo přiblížit?
Dílem je vlastně jednoduchý zásah do pouliční lampy pod Nuselským mostem, které autor elegantně vykroutil krk tak, že osvětluje podbřišek mostu. Kintera tím vytvořil nemegalomanský, ale působivý památník těm, kteří skokem z mostu dobrovolně ukončili svůj život.

Dílo si ale zaplatil sám a odpovědný úřad Prahy 2 mu jenom házel klacky pod nohy. Praze totiž chybí jak vize, tak systémové řešení, jak současné umění opravdu dostávat do veřejného prostoru.

anish-kapoor-cloud-gate-2005-chicago-nahled

Anish Kapoor, Cloud gate, Chicago

Z jakého světového města bychom si měli vzít příklad, aby to i v naší metropoli vypadalo k světu?
Metodiku podpory umisťování umění ve veřejném prostoru může pražský magistrát bezproblémově převzít od západních měst. Většina západoevropských, severoamerických či australských měst, ale i některé africké metropole, k tomuto účelu používá urbanistickou kulturní politiku „Percent for Art“, tedy obdobu 4% zákona, který u nás existoval v 60., 70. a 80. letech.

Třeba kulturní politika Chicaga se velmi podobá například francouzské, jen je omezena na prostor města. Úřad města Chicaga byl mezi prvními ve Spojených státech, který prosadil stavební vyhlášku „Percent for Art“ ve snaze dohonit evropský trend.

Co je podstatou oné vyhlášky?
Chicagské nařízení od roku 1978 ukládá věnovat z výstavby či rekonstrukce veřejných budov a veřejných prostranství s rozpočtem nad pět set tisíc dolarů 1,33 procenta ceny na originální umělecká díla či výtvarné projekty. Úřady tedy v rámci své urbanistické vize regulují stavební aktivity nejen omezeními hygienickými, dopravními či sociálními, ale taktéž estetickými. Ani v americkém konzervativním diskursu by žádného kritika nenapadlo posuzovat tuto pravomoc jako levicovou úchylku či nepřiměřený vládní zásah do komerční sféry. Naopak se jím město pyšní a realizace využívá ke své propagaci a komerčnímu využití. Je samozřejmé, že na tyto umělecké projekty jsou vypisovány regulérní veřejné soutěže s odbornou komisí.

zdenek-sykora-keramicka-mozaika-1969-odvetravaci-komin-tunelu-letna-praha-nahled

Keramická mozaika, odvětrávací komín tunelu Letná

Svítá se i v Praze na lepší časy?
Ano, toto září se ještě minulému místostarostovi pro kulturu na Praze 3 podařilo prosadit městkou směrnici, která ukládá věnovat 2 % z rozpočtu městských stavebních aktivit Prahy 3 na výtvarné řešení, což je skvělé.

A stačí to na prosazení kvalitního výtvarného umění do veřejných prostranství?
Jenom materiální podpora nestačí, protože se obávám, že zde, kde byla přetržena tradice veřejných výběrových řízení z odbornou komisí, může pokus o uplatnění západního „1% for Art“ dopadnout fiaskem. Pokud totiž nebude odborná komise volena ze spodu uměleckou obcí, ale dosazena radou města – tou kterou současnou politickou garniturou, může se snadno stát, že se vytvoří uzavřená mafiánská struktura, která bude odčerpávat ta 2 % na nekvalitní konzervativní sochy s velikou betonovou základnou, aby se na své dostala i silná betonářská lobby. Odborníkem na současné umění může být totiž označen kdokoli, koho by městští politici do funkce umístili.

karel-malich-plastika-1973-suchdol-nahled

Plastika, Praha-Suchdol, 1973

Co je tedy třeba dělat?
Úkolem odborné obce je podle mě tento jinak nadějně nastavený proces, který by mohl být jakousi první vlaštovkou, ostře sledovat. Nejdůležitější by ovšem bylo prosadit způsob volby odborné komise jako závaznou městskou vyhlášku na pražském magistrátu než jen jako vágně popsanou směrnici městské části. Nejširší veřejnost by se díky 2% vyhlášce mohla setkat se skutečně aktuálními projevy vizuálního umění ve svém hlavním městě, které dříve platilo, co se týče umění ve veřejném prostoru, za progresivní a světově unikátní.


Autor: Anna Skálová
Další články
Nahoru