Sňatkoví podvodníci: Šarmantní ctitel Olda Pytel číhal na naivní kořist ve spořitelně

Zálibně se prohlížel v zrcadle a v duchu nešetřil sebechválou. Jsem prostě fešák, říkal si Olda Pytel. A taky pěknej vůl ze Žižkova, když si prý nezjistil heslo vkladní knížky dámičky, která z její ztráty skončila na čas v blázinci. 

Tento tah mu nedávno vyšel, ale pomyslel i na to, že mu aspoň pro dnešek musí vystačit těch zbylých pár korun na pivo a guláš se šesti. Pak se uvidí. A kde jinde, než opět ve spořitelně. Stačí usednout v hale a vyčíhnout si vhodnou kořist. Jde se na lov. 

Štěstí mu ten den přálo. Starostlivě pomáhal na nohy ženě, kterou zradil kramflek u boty. A zrovna když přistupovala k přepážce. Kotník bolel, oči přece nelžou. Olda Pytel je taky uměl používat. Bolela ho hlavně představa, že by třeba žádnou kořist neulovil. Zejména tu, která své úspory při tom zakolísání upustila z ruky. 

„Měla byste se posadit a já se zatím na tu pošramocenou botu podívám,“ poznamenal s gestem džentlmena. Paní Berta Nádvorníková souhlasně pokývala hlavou. Kotník jí opravdu bolel. A pochvalně kývala hlavou i v momentu, kdy jí ten fešák provizorně opravenou botu na vysokém šteklu opět nazul na nohu. Ba co víc, všimla si, že ten chlápek je aspoň o dvacet let mladší. 

Na cizí korunu rozhodně nehleděl 

Nijak proto neprotestovala, když dostala pozvání na kávu. Protější blízké bistro sice nic moc, ale pomyslná vůně možného milostného dobrodružství byla silnější. Zrovna tak jako stisk ruky toho fešáka, který paní Bertu utvrdil, že její představa divokých nocí začíná dostávat konkrétní kontury. 

„Jsem vdova, a na všechno bohužel sama,“ prohodila po několika vzájemných frázích, že komunismus nad kapitalismem ani letos asi úplně nevyhraje. „Jsem na tom podobně. Svobodný mládenec ve svobodném povolání. Taky se proto musím pořádně otáčet,“ vzdychl si Olda Pytel a mimoděk šlehl pohledem po kabelce paní Berty.

Pak raději podíval i za sebe. V pořádku. Žádný polda v bistru není. Berta se mezitím netajila pýchou, že peněz po svém muži -zelináři zdědila hodně. Nicméně desetileté pauzírování téměř ve všem už by stačilo. 

„Čím se živíte vy, pane Oldřichu?“ špitla v naději něčeho extrovního. Chvíli přemýšlel, co odpoví. Usmíval se u toho.  Přece té pajdavé naivce neřekne, že mu v galérce přezdívají Pumpař. To kvůli jeho zálibě vypumpovat jakoukoli cizí kapsu. Džentlmen byl i v tom, že na nějakou cizí korunu pak v galérce rozhodně nehleděl. 

„Jsem hudební skladatel,“ pronesl skromně a usrkl trochu kávy. Bál se říct spisovatel, ta baba by mohla být sečtělá. Jako dítě hrál Olda Pytel pět let na klavír a tak si pár jmen skladatelů pamatoval. 

 „Jak ušlechtilé,“ zvedla oči obdivně. „Uživí vás to?“ znělo již trochu starostlivě. „Bohatě, madam. Přece jsem se do téhle kampeličky nepřišel jen ohřát,“ ohlédl se mimoděk ke spořitelně. Jeho zkušenému pohledu neuniklo, že na paní Bertu udělal dojem. Velký dojem. A měl opět i velký hlad. Na další guláš se šesti už mu opravdu nezbývalo. Teď vytasí zbylých pár drobných za kávu a může se prát s nádražními holuby o pohozený rohlík. 

„Bydlíte v Praze?“ zeptala se opatrně Berta. Bála se, že ten fešák bude třeba od Kolína. „Samozřejmě. Teď ale u bratra, protože každý den čekám, až mi předají dekret na byt. Vosum let to trvalo!“ spráskl zbožně ruce a hluboce si povzdychl. Koutkem oka však nepřestal paní Bertu pozorovat. 

Trefil se do černého – viděl, že se jí hlavou honí cosi, čemu by měl asi vydatně pomoct. „A to neříkám, že spíme na jedné posteli, jak je bratrův byt malý. Viděl jsem hodně bytů velkých jak krabice od bot, ale ten jeho je jak krabička od sirek,“ podotkl smutně. Sám sebe v tu chvíli obdivoval, jaký vtipný příměr ho napadl. 

Zrychlený dech, zvýšený tlak 

Nejnebezpečnější chvíle Oldy Pytla vždy byla, když ve skutečnosti bavil sám sebe. Pak už oběť neměla nejmenší šanci. Proti ní seděl vypravěčský bůh. „Ráda bych vám nějak…když tak na pár dní…jsem si myslela…Kriste pane, co to tu vykládám!“ chytla se paní Berta za sklopenou hlavu.

Olda Pytel nikdy neváhal svou oběť ihned dorazit. Strčil Bertě ukazováček pod bradu, zvedl jí hlavu a zadíval se jí do očí. „Bydlet u vás nemohu. Musím tvořit,“ propaloval ji pohledem filmového svůdníka. Vnímal její zrychlený dech, zvýšený tlak i tu desetiletou pauzu ve všem. 

„Měl byste svůj pokoj,“ vydechla. Pak čekala, kdy omdlí. „Tak dobře. Kotník ještě bolí?,“ šlehl po ní úsměvem, po němž by kdekterá oběť v sukni už v duchu na cucky trhala oddací listy. 

Soudy ho jen zdržují! 

Olda Pytel pak nebydlel jenom v poskytnutém pokojíku. Po společných pitkách od paní Berty vyzvěděl hesla všech jejích vkladních knížek. Byl chytrý. Vyzvedl pouze obnos, který po něm chtěla. V nestřeženém finále pak všechny peníze, aniž by je po něm chtěla. Oldu si pak vyzvedli kriminalisté, aniž by o to stál.

Soudkyně se po tom policejním kolotoči nevěřícně chytala za hlavu. Příliš nestála o to, že paní Berta tomu milému „hajzlíkovi“ vše najednou odpouští. Stále zamilovaná vdova totiž stáhla své obvinění a její naivita přesto ještě nedoznala svého vrcholu. 

Naplánovaná svatba s tím bohem přece měla být už za týden a soudy ho vlastně jen zdržují! Olda Pytel tak od soudu odešel nepotrestán, navíc v doprovodu paní Berty. Že svého milce viděla naposled, se lze s úspěchem jen domnívat…