Sňatkoví podvodníci: Manželce dal vypít fridex, bohatým vdovcem se nakonec nestal

Dívala se udiveně na toho chlápka sedícího na lavičce v pražské Stromovce, který kvůli potoku slz by měl už raději zvedat nohy. Pozorovala nešťastníka ještě chvíli, než ji přemohla zvědavost. „Stalo se vám něco?“ přistoupila k němu opatrně. Jen zvedl zarudlé oči a odevzdaně pokýval hlavou.

„Okradli mě, zbili, a v nemocnici mi navíc řekli, že bratr má poslední stadium rakoviny. Vám by to nebylo líto?“ Chápavě pokývala hlavou a pomyslela si, že dnešní zkratka k domovu potrvá déle než obvykle. „Mohu vám pomoct?“ zeptala se opatrně.

„Leda byste měla pár korun na vlak. I drobné mi ti krobiáni vzali,“ utřel si rozmrzele nos. I přes všechnu vnitřní zmatečnost si všimla, že ten dobře oblečený chlapík asi bude z vyšší kasty. Teď je mu to k ničemu, když nemá ani vindru.

„Kolik byste potřeboval?“ vyhrkla už zvědavě. „Do Kladna vlak stojí deset korun, do Paříže tisícovku. Francii teď ale nějakou dobu neuvidím. To kvůli bratrovi,“ povzdychl si.

„Ráda pomohu, a taky byste to měl ohlásit policii,“ významně na toho nebožáka zamrkala. „To taky udělám. Jen co mě aspoň trochu přestane bolet noha. Na nádraží samozřejmě dojdu,“ povzdychl si znovu. Mezitím mu neuniklo, jak se ta záchrana v modré sukni nevěřícně přehrabuje v peněžence.

Čekal, co to s jeho obětí provede

S omluvným výrazem se pak dozvěděl, že ta žena má momentálně u sebe pouze jednu západoněmeckou marku. Tvrdá valuta v měkké dlani v tvrdé době husákovského normalizačního režimu. To si pomyslel, ledva tu minci uviděl.

„Vy platíte markami?“ vypadlo z něj překvapeně. „Ale kdepak, to se mi jen mezi jiné drobné nějak přimotala. Vidím, že vám asi moc nepomůžu,“ odtušila skoro plačtivě. „Promiňte, že jsem se ještě nepředstavil. Jsem František Kolbaba. Konstruktér,“ zakoulel očima překvapeně. Tuhle profesi při konverzaci se ženami totiž nikdy nepoužil. Lehce se uklonil a čekal, co to s jeho novou obětí provede.

„Marta Králová. Úřednice na zahraničním obchodu. Pracuje tam i můj otec,“ řekla a podala mu ruku. Dáma při představování přece podává ruku první. „Vida, tak to máme mnoho společného. Zrovna projektuji cukrovar do jedné z arabských zemí,“ vypadlo z Kolbaby spontánně.

Tomu by ta úřednická ficka mohla uvěřit. Zdálo se, že ano. Výborně. Hádal jí nějakých třicet let. Nepoškozený mozek od lumpů mého formátu, usmál se při představě dalších konverzačních eskapád. „Ale co s tou markou? S ní do vlaku nemůžete,“ řekla vyděšeně.

„Co by ne? Pokusím se jí prodat ve výhodném kursu. V nejhorším pojedu do Kladna jako černý pasažér,“ pokrčil Kolbaba rameny. „To už byste měl té smůly dneska opravdu hodně. Víte co? Bydlím nedaleko a těch deset korun vám donesu“, usmála se nad spásným nápadem. Úsměv jí vrátil. A to tak, že s návratem určitě otálet nebude.

Vzápětí ale opět nasadil zkroušený výraz. Všimla si toho. „Vy mi asi nevěříte, co? Tady máte tu marku, že to myslím vážně,“ zvedla rozhodně obočí. Jen pokrčil rameny a pomyslel si, že kde je jedna marka, bude i druhá a pak jich bude třeba plný šuplík.

Co třeba ještě zajít na dortík?

Marta opravdu s návratem neotálela. Darovaná desetikoruna zmizela v jeho kapse a významně té dobré duši tiskl ruce na důkaz díků. Přidal k tomu i letmý polibek na tvář. Pak radši ještě jeden. Třetí by už mohl Martu vyplašit.

„Kdy vám to do Kladna jede?“ vrátila se z představy obletované princezny do reality. „Každou chvilku až do půlnoci,“ vystřelil od boku. Zásah. Marta horečně přemýšlela. Takového fešáka přece hned neposadí do vlaku. „Co třeba ještě zajít na dortík,“ špitla opatrně. „Proč ne, když na to mám,“ zasmál se a zamával darovanou bankovkou. Fórek vyšel, a pozvání taky.

Do Kladna pak odcestoval až za hodně dlouho. Marta byla docela ošklivka a figura taky nic moc. Takové oběti jsou nejsnadnější. Chytí se první šance a už se jí nepustí. František Kolbaba to dobře věděl, slzami přece zmáčel parky od Chebu k Tatrám.

Marta byla docela zazobaná. Lépe řečeno, bohatě subvencovaná svým otcem. S osobním vkusem už to bylo horší. Z Tuzexu si odnášela vždy něco, co by slušelo víc strašákovi v řepném poli. Umění pochlebovat však František Kolbaba ovládal za všechny tvrdé měny světa. Což mu umožnilo nakvartýrovat se k Martě a jejím penězům.

Trochu fridexu neuškodí

Do Kladna jezdil jen hýřit, byť se vymlouval na pobyt v projekční kanceláři. Komu chutná, chce ještě víc. Vyzvěděl, že Martě otec přenechal i chatu na Slapech a záložní konto, z kterého by žil řadu let. Sňatek byl proto velmi rychlý.

I ten nápad, jak se jí potom zbavit. Trochu fridexu neuškodí, řekl si. Namíchal tu nemrznoucí chemikálii ženě do pití. Po fridexu prý rychle selžou ledviny. Ani pitva to prý neodhalí. Zná to přece z detektivek. Stalo se.

Marta po dvou dnech v nemocnici zemřela. Detektivka není spolehlivý rádce, jak někoho chladnokrevně sprovodit ze světa. Pitva naopak odhalila všechno. Bohatým vdovcem se proto František Kolbaba nestal. Pod tíhou důkazů nakonec kápl božskou.

Patnáct let za vraždu a za mřížemi bez jediné marky. „To je život vopravdu nic moc, posteskl si svému advokátovi. Ten mu dal mu samozřejmě za pravdu. A nádavkem aspoň pár cigaret.

„Až budu zase někdy při penězích, tak vám je vrátím. Do tý doby si s těmi vašimi musím vystačit. Že je s těma babama dycinky velká legrace, že ano?" ucedil ironicky čerstvý odsouzenec.