Sňatkoví podvodníci: Behár předčil filmové hvězdy, šarm prý neztrácel ani na záchodě
8. srpna 2021 06:30
Přidejte si nás na domovskou Vilibald Behár je fakt třída, pokyvoval uznale hlavou policejní komisař Balcar z pražského mravnostního oddělení. Udělal to ještě jednou, než zavřel vyšetřovací spis. Detektivovi dal opravdu co proto, než takříkajíc konečně spadla klec.
Sňatkový podvodník Behár z Karlína zamotal hlavou snad více ženám, než kdejaká hollywoodská filmová hvězda tehdejších sedmdesátých let. Šel na to vskutku vynalézavě a zpočátku svým obětem ani moc nelhal.
Ubytovával se hlavně u žen, které měly své idoly právě za mřížemi. Vilibald Behár jejich duševní i fyzické samoty využíval vždy těsně po odpykání trestu. Lhostejno za co seděl na vězeňské pryčně – za mřížemi se zásadně seznamoval se spoluvězni s dlouholetým trestem.
A pak šlo vše jak na drátku. „Nejspíš jste si musel vytrpět svoje. A jak se má můj Toník?“ vyzvídala slečna Pavlína, jejíž recidivní milenec tentokrát odešel od soudu s pořádným flastrem.
„Jak by…O vás ani moc mluvit nechtěl, psal stále někomu dopisy, ale právníkovi to určitě nebylo,“ podíval se na Pavlínu úkosem, jako by za to mohla. Ta jen v úžasu zvedla obočí. „Vždycky to byl sobec. A vůl k tomu. Proto sedí. Dobře mu tak,“ mávla opovržlivě rukou.
Odpovídat na pitominy v dopisech z lochu? Nikdy! „Jednou o vás ale opravdu hezky mluvil. Vzpomínal na léto na Slapech, a tak jsem si řekl, že až mě pustí, musím vám to říct. Protože tak milé stvoření, jako jste vy, si kdejaký hejl nezaslouží,“ odvětil poněkud vyčítavě.
„No právě! Tohle by mi nebyl nikdy schopen říct! Ale co, už má, co chtěl a vy musíte mít hlad. Ještě jednou děkuji za osobní vyřízení těch jeho nablblých pozdravů,“ zasmála se slečna Pavlína strojeně.
Vilibald Behár v tu chvíli věděl, že se ze židle paní domácí může odpoutat, až sám bude chtít. Zázemí pro budoucí promyšlené lumpárny si takto vytvořil vždycky. Musel, protože jeho nová finesa vyžadovala vždy pečlivě vyžehlenou košili, dobře padnoucí oblek a úřednickou tašku z pravé kůže.
V následujících dnech, kdy naivní slečně Pavlíně dokázal, že je chlap se vším všudy, se vydal do ulic opatřovat nemalé peníze. Bezva finta se totiž jmenovala doktor práv. Za něj se vydával v rodinách, které měly ve vězení své syny, otce, bratry…
Od spoluvězňů vždy vyzvěděl, za co ty rodiny pak dávají tučné úplatky právníkům, aby tito zlotřilci vyšli zpoza drátů na podmínku. Už to jednou zkusil, než se na to přišlo. Jenomže představa nadité peněženky byla opět silnější než sebevýhrůžněji pokroucený paragraf.
Opět si opatřil falešné doklady, i ten neumělý o dosaženém právnickém vzdělání. V paragrafech se Behár ale dobře vyznal, v lapáku střídavě pobýval od svých šestnácti let. A jako zralý padesátník odcitoval kdejakou stať tehdejšího trestního zákoníku, což se hodilo při diskusích ve zmíněných rodinách.
Proto jim nabízel „právnické služby“ s velkou nadějí na předčasné propuštění dotyčných osob. Ovšem s jednou malou podmínkou – chce to někoho „nahoře“ dobře podmazat. Právníci jsou se soudci přece taky jedna rodina.
Téměř vždy tahle finta zafungovala. Tím víc, když rodinám sděloval podrobnosti z vězení, prožité na vlastní kůži. Věrohodnost větší pravdy. Vilibald Behár ale rovněž dobře věděl, že se rodiny při návštěvách ve vězení svým otcům, strýčkům a manželům se „svým advokátem“ svěří.
Behár se proto vždy při svých výpravách za penězi představoval jiným jménem. A pak se úplatky jen sypaly a falešná naděje příbuzenstva i jejich trestanců rostla. Zrovna tak i Behárova chuť. Přihoďte ještě tak dva tři tisíce a soudce už udělí pardon!
Rodiny platily a u Vilibalda Behára zase platilo, že je na čase zmizet. Věděl, že to dříve nebo později praskne. Tak si užíval s paní Věrou, Martou, Danou a desítkami dalších, než zakotvil u slečny Pavlíny.
Peněz měli dost a dožít svou pozemskou pouť s takovým sympaťákem je přece terno! Slečně Pavlíně ale vychytralý Vilibald napovídal, že peníze mu dluží řada lidí, kteří je nyní raději splácí. A ještě dlouho budou.
Proto finanční nouzí netrpí a svatba proto může být třeba příští týden, konejšil jí v představě, jak jí konečně ještě vyrabovat velkou šperkovnici. Za ty zlaté a stříbrné věcičky by přece dostal víc peněz než za úplatky pro právníka.
Měl s prodejem ukradených šperků dostatek zkušeností. Jen stále nechápal, k čemu těm ženským vlastně jsou, když pak o ně stejně dříve nebo později přijdou. Co si Vilibald usmyslel, to taky brzy vykonal.
Slečnu Pavlínu připravil o ozdoby a sebe o teplý pelech, jak ironicky poznamenal při výslechu. Musel pak po těch lumpárnách cestovat napříč republikou a detektivům se chlubil, že jednou přespal i u vlakové průvodčí, když jí v Přerově skončila směna.
U soudu měl tento podvodník velkého kalibru takříkajíc poslední přání. Nechtěl do věznice, ze které byl před časem propuštěn. „Tam bych ten vosmiletej flastr teď vážně nepřežil!“ prosil. Soudkyně byla zřejmě milosrdná. Nebo spíš zapůsobil Behárův šarm, který podle policie neztrácel snad ani na záchodě.
