Smíchovská vodárna zahájila provoz před 150 lety, čerpala nefiltrovanou vodu z Vltavy

Smíchov, průmyslová periferie na levém břehu Vltavy, se stal jedním z rychle rostoucích sídel v těsném sousedství královského hlavního města. Spolu s ostatními oblastmi za okrajem Prahy těžil z blízkosti metropole a na svém území ubytovával čím dál větší počet obyvatel, často zaměstnaných v místních Ringhofferových závodech.

Spolu s rozsáhlou průmyslovou základnou celá aglomerace kladla vzrůstající nároky na základní dodávku životně důležitých zásob. A pitná, respektive užitková voda, byla mezi nimi. 

Oblast Smíchova byla obydlena již od středověku a zásobování vodou probíhalo podobně jako v případě okolního osídlení – pomocí studní a místních pramenů a příležitostného ručního čerpání vody přímo z řeky. 

Mechanické vodárny renesančního typu, které byly postaveny pro jednotlivá pražská města, se zde nikdy nevybudovaly. Místní osídlení až do 19. století totiž nebylo tak husté, aby to bylo potřeba.

To se ovšem změnilo s povýšením Smíchova na předměstí roku 1838 a především s příchodem Ringhofferových závodů v roce 1852. Spotřeba vody enormně vzrostla a místní zdroje přestaly stačit. Proto v roce 1871 došlo ke spuštění provozu nové vodárny, umístěné u právě dokončeného železničního mostu. 

Zdrojem vody byla nefiltrovaná vltavská voda, čerpaná ze zděné stoky dlouhé 53 metrů, do které bylo zaústěno 35 metrů dlouhé potrubí o průměru 500 milimetrů, přivádějící vodu přímo z řeky. Čerpání vody přímo do vodovodního systému zajišťovala dvě nepřetržitě fungující parní čerpadla. 

Již o rok později byla do vodárny přistavěna další dvě čerpadla dle návrhu Romualda Božka, která dodávala vodu do nového vodojemu na Skalce. Zbylá čerpadla byla zrekonstruována v roce 1886 a dostala posilu v podobě dalších dvou čerpacích strojů, sestrojených přímo Ringhofferovými závody.

Díky tomu byla vodárna schopna dodávat až 12 000 metrů krychlových nejen do původního vodojemu na Skalce, ale později též do dvou nových vodojemů na Václavce a na Malvazinkách, postavených v letech 1903 až 1904. Kvalitu vody výrazně ovlivnila jednoduchá písková filtrace, kterou byla vodárna zmodernizována v roce 1896.

V roce 1913 byl provoz vodárny dočasně ukončen v souvislosti se spuštěním nové Káranské vodárny, která ji zcela nahradila a začala na Smíchov dodávat již plně pitnou vodu. V té době Smíchovská vodárna zásobovala vltavskou vodu nejen Smíchov a Ringhofferovy závody, ale též Zlíchov, Hlubočepy a část Košířů a Radlic. 

Definitivní konec provozu ve Smíchovské vodárně přišel ale překvapivě až v roce 1927. V roce 1918 totiž došlo k jejímu znovuspuštění, protože káranská voda byla příliš tvrdá a místní průmysl si vymohl měkčí vltavskou.

Úplnou tečku za původní historií smíchovského vodovodu pak učinila až novodobá rekonstrukce oblasti kolem Anděla v souvislosti se stavbou linky metra B. Ta modernizovala do té doby naprosto nepřehledný vodovodní systém, který dodával vodu z několika zdrojů zároveň.