Slovenská strela přijela do Prahy poprvé před osmdesáti lety
12. července 2016 12:07
Cestujícím Slovenská strela nabízela výjimečný komfort, přestože se jednalo pouze o 2. třídu. Sedačky pro dvě osoby byly řešeny jako pohodlná více než metr široká klubová křesla s měkkým pérováním a bohatým polstrováním krémovým plyšem.
Stěny byly potaženy purpurovým umělým pergamenem, který byl v bílé barvě použit také na potah stropu. Lišty byly provedeny z matného kovu. Podlaha byla pokryta korkem a ulička mezi sedačkami potažena červeným kobercem. Ve voze se nacházely dva oddíly, kuřácký a nekuřácký, které odděloval prostor pro toaletu a malý bufet.
Jídla a nápoje číšník servíroval přímo na místa cestujících, kam předem umístil malý mobilní stolek. O provoz bufetu se starala pražská pobočka mezinárodní společnosti lůžkových a restauračních vozů CIWL. Na designu Slovenské strely se podílel tehdejší přední konstruktér osobních vozů Vladimír Grégr.
Motorový expres Slovenská strela vytvořil hned od počátku časový i rychlostní rekord mezi Bratislavou a Prahou. Zatímco nejrychlejší parní expres s legendárním „mikádem“ potřeboval ve druhé polovině 30. let na překonání 397 kilometrů dlouhé tratě mezi oběma městy okolo 6 hodin a dosahoval průměrnou rychlost jen kolem 65 km/h, zbrusu nový motorový rychlovlak to zvládnul přibližně o hodinu a čtvrt rychleji a jeho rychlost byla okolo 80 km/h. V předválečném Československu něco nevídaného. To byl ovšem teprve začátek.
Slovenská strela po 80 letech
*) rekordní cestovní čas v JŘ 1938/39 byl 4 hodiny a 18 minut, cestovní rychlost byla 92 km/h;
**) pouze 2. třída;
***) z toho 58 míst 1. třída a 344 míst 2. třída + místa v restauračním voze a 4 místa pro jízdní kola;
Motorová Slovenská strela využila svých předností – nízké hmotnosti, velkého výkonu a jen velmi malé délky jediného vozu. Díky tomu mohla jezdit mnohem dynamičtěji a rychleji než těžké expresy o mnoha vozech, ať už to bylo v době parních lokomotiv nebo později v časech výkonných elektrických strojů. Do rozpadu Československa, během jízdního řádu 1938/39, se jí podařilo zkrátit cestovní čas na pouhé 4 hodiny 18 minut ve směru do Prahy. Směrem do Bratislavy byl její cestovní čas jen o minutu pomalejší. Cestovní rychlost se vyhoupla na 92 km/h. Byly to rekordní údaje, o jejichž překonání snily generace československých železničářů po téměř 70 let.
Cestující si nový vlak oblíbili velmi rychle. Využívaly ho poslanci, státní úředníci, podnikatelé. Zatímco průměrné obsazení vlaků ČSD bylo kolem 27 %, Slovenská strela měla v prvním roce obsazenost až 36 % a po roce půl se blížila 50 %. Byly dokonce dny, kdy zájemci o cestu motorovým expresem museli být odmítáni, protože všechna místa byla již obsazena. Slovenská strela byla od počátku provozu prvním povinně místenkovým vlakem.
Motorový vůz Slovenská strela
První plány Československých státních drah (ČSD) na pořízení velmi rychlých motorových vozů spadají do roku 1933. Vlastní objednávka vozů u kopřivnické Tatry je však o rok mladší. Atypicky se výroby motorových vozů ujala automobilka a v čele projektu stál automobilový konstruktér Hans Ledwinka. To vedlo k mnoha revolučním technickým řešením převzatým z automobilové konstrukce.
Skříň vozu byla vyrobena jako celokovová svařovaná samonosná. Navržena byla s výrazně aerodynamickými tvary, které měly snížit odpor vzduchu při vysoké rychlosti. Vhodné řešení čela bylo zkoušeno dokonce ve vzduchovém kanále Vojenského vědeckého ústavu.
Oba dva vyrobené vozy označené řadou M 290.0 byly dodány s několikaměsíčním zpožděním v roce 1936 a ČSD za ně zaplatily přes 2 miliony korun. Hned při prvních zkouškách prokázaly nevšední schopnosti. Rychlost 100 km/h dosáhly během pouhých 2 minut, maximální rychlosti pak během 3 minut na přibližně 4,5 kilometrů dlouhém úseku.
Účinné byly také brzdy, když na mírném spádu vůz zastavily z rychlosti 105 km/h během 25 sekund na dráze pouhých 400 metrů. Při zkušebních jízdách mezi Přerovem a Českou Třebovou vytvořil motorový vůz také dosavadní československý železniční rychlostní rekord, když na přibližně 500 metrech uháněl rychlostí 148 km/h.
Bohužel další vývoj těmto jedinečným motorovým vozům a rychlým lehkým expresům v bývalém Československu nepřál. Vozy M 290. 0 jezdily na Slovenské strele jen 3 předválečné roky. Po válce se uplatnily především pro vládní a ministerské jízdy včetně kurýrních vlaků mezi Prahou a Norimberkem, kde probíhal proces s nacistickými válečnými zločinci. Z provozu byly zcela odstaveny během 50. let. Původní vůz M 290.002 je dodnes zachován, bohužel stále jako neprovozní exponát, před areálem automobilového muzea Tatry v Kopřivnici a je prohlášen za národní kulturní památku.