Símka: Druhý začátek. Vychází pokračování úspěšného románu Lucie Huškové
26. září 2025 07:35
Přidejte si nás na domovskou 
Simoně, které každý říká Símka, se po smrti mámy otevírá nová kapitola. Najednou má prostor dýchat. Má volnost, jakou nikdy nepoznala. Nastal čas žít podruhé a tentokrát sama za sebe. Ale jde to vůbec, když vás odmalička učili, že si štěstí nezasloužíte? Když v hlavě dál znějí necitlivá slova, která nejde umlčet?
Símka stojí na prahu změny. Touží jít vlastní cestou. Chce si splnit sny, které doteď potlačovala. Jenže život má vlastní plán. A některá překvapení bolí – možná víc než ztráta mámy.
Již vyšlo:
SÍMKA (2022)
Třiadvacetiletá Simona, které všichni říkají Símka, žije s mámou v domě po babičce. Jediné, po čem touží, je život obyčejné mladé ženy – prožívat první vážnou lásku a snít o budoucnosti. Namísto toho musí trpělivě snášet máminy proměnlivé nálady a fyzické tresty. I tak je ale přesvědčená, že by pro ni udělala cokoliv. Jednoho dne však přijde chvíle, která zamává celým Símčiným životem. Chvíle, kdy se ukáže, jestli opravdu stojí za to obětovat všechno člověku, od něhož se lásky zřejmě nikdy nedočká…
Román o touze po lásce rodiče a odhodlání jí dosáhnout, ať to stojí cokoliv. Doslova cokoliv.
Ukázka z knihy:
Máma umřela, když mi bylo dvacet tři.
To je věk, kdy nechcete, aby vám někdo blízký umřel. Natož máma. Co na tom, že se ke mně chovala… no prostě tak, jak se chovala. Chladně? Hnusně? Bez špetky vstřícnosti a lásky? Ať to bylo jakkoliv, už na tom nezáleží. Nic s tím neudělám. Ani s tím svíravým pocitem, že mi i tak neskutečně chybí.
Máma pro mě byla vším. I dneska je mojí součástí. Pořád ji slyším. Pořád mám v hlavě její hlas. Máma je někdo, kdo ve vás žije, dokud vy sami nezmizíte ze světa. Nejsem paranoidní, vím, že je to jenom moje svědomí zhmotněný do jejích slov. Udělala jsem pro ni dost? Mohla jsem udělat víc? Měla mě aspoň trochu ráda? Dívám se na sebe jejíma očima a vidím všechno to špatný, co viděla ona. Ale poprvý v životě se učím přijímat to bez výčitek. Jde to pomalu, ale pracuju na tom. Učím se samu sebe přesvědčovat, že ať se mámě dělo cokoliv zlýho, nebylo to mojí vinou. Zvlášť potom, co umřela babička, máma onemocněla a my na to zůstaly samy. Jiný hromosvod svýho neštěstí neměla.
A já to akceptovala.
Máma mě přece potřebovala. Bránila se, ale potřebovala mě. Kdo jiný jí měl pomoct? To jsem ji měla opustit? Copak bych se pak mohla sama sobě podívat do očí? Copak vy byste svoji mámu v takový chvíli zavrhli? Nebo v jakýkoliv jiný chvíli? Mámu, ať je, jaká chce, máme jenom jednu. A třeba právě z tohohle důvodu jí odpustíme všechno. Já navíc neměla co odpouštět. V dětství mi radost dávala babička, v dospělosti jsem se rozhodla dobrovolně. Žila jsem pro ni ze svojí vlastní vůle navzdory všem hromům a bleskům.
Dneska sedím v Boršově na schodech před domem s Mickou a s vědomím, že kdybych dostala šanci to změnit, nezměním na tom vůbec nic. Vím, že jsem si svůj život nechala utíkat mezi prsty. Ale udělala bych to stejně. Ať si máma říká, co chce. Ať mě odhání jakkoliv. Jsem už prostě taková.
Teď tady ale máma není. Není tu ani babička s dědou. Zbyla mi jen moje věrná kočičí přítelkyně, která si však ráda chodí po svých. Nikdo další mě nepotřebuje a já se cítím zvláštně.
Nejsilnější pocit, který tady doma vnímám, je osamělost. Dům je příliš velký a stěny místností zase příliš těsný. Jeho vůně mi každý den připomíná, koho jsem ztratila. Cítím je tu všechny. Cítím tu všechny koláče, který jsme s babičkou upekly. Cítím tu svoje dětství, dospívání, cítím všechny odchody i návraty. Cítím tu pach léků a nemoci, který se vsáknul do zdí, nábytku i koberců. Jsou chvíle, kdy se nemůžu nadechnout. Utíkám ven, ale ani tam to není lepší. Zahrada je pustá, ulice tichá. Nedokážu tu jenom tak být. Existovat sama se sebou a s pocitem, že se stejně nikdo z nich nevrátí. Možná i proto ve mně sílí přesvědčení, že je na čase pohnout se z místa. Už nemám na co svádět to, že mi život dál utíká. Co mi na to řekneš, mami? Co řekneš na to, že chci začít odznova?
Tentokrát jenom já.
Tentokrát jenom sama za sebe.
Lucie Hušková (*1987) pochází z Českých Budějovic, nyní žije v Brně. Vystudovala žurnalistiku a germanistiku na Masarykově univerzitě. Pracovala jako redaktorka, překladatelka a specialistka PR a marketingu. Dnes se živí jako copywriterka na volné noze. Vydala romány Símka a Kolem dokola. Přispívá povídkami do edice Česká povídka.
Lucie Hušková – Símka: Druhý začátek, vydává nakladatelství Listen, 264 stran, doporučená cena 329 Kč
