Šikanózní žaloby nebudou, věří předkladatelka novely antidiskriminačního zákona Monika Červíčková
10. července 2019 08:55
Přidejte si nás na domovskou V jakém aktuálním stavu je novela antidiskriminačního zákona?
Návrh novely půjde teprve do prvního čtení. Původně byl zařazen na 30. schůzi Poslanecké sněmovny, vzhledem k velkému počtu ostatních bodů ho však Sněmovna nestihla projednat a dostaneme se k němu nejspíš až na podzim. Mám nicméně velkou radost z postoje vlády, která k návrhu zaujala neutrální stanovisko. Díky tomu je větší šance, že návrh prvním čtením projde.
Proč jste s kolegy novelu navrhla, jaká ustanovení jsou v současné platné legislativě problematická?
Tím hlavním impulsem pro mě jednoznačně byla osobní zkušenost s diskriminací. Před deseti lety jsem založila neziskovou organizaci, kde pomáháme lidem starším 50 let uplatnit se na trhu práce. Díky tomu jsem měla možnost vyslechnout si stovky příběhů uchazečů o zaměstnání, kteří překročili padesátku a kvůli svému věku pak ve výběrových řízeních nebo konkurzech museli čelit přímé diskriminaci: přestože měli objektivně víc zkušeností a lepší předpoklady konkurz vyhrát, zaměstnavatel nakonec vybral mladšího, „perspektivnějšího“ uchazeče.
Velké naděje jsme před těmi deseti lety vkládali do antidiskriminačního zákona, který v roce 2009 nabyl účinnosti. Bohužel přišlo zklamání. Jeho stávající podoba dělí oběti diskriminace na dvě skupiny, tzv. privilegované a neprivilegované. Zatímco u diskriminace kvůli pohlaví nebo etnické příslušnosti funguje princip sdíleného důkazního břemene rovnoměrně rozloženého mezi žalobce a žalovaného, v případě diskriminace z důvodu věku či zdravotního postižení spočívá celá tíha prokázání diskriminace na oběti.
Můžete uvést příklad?
Představte si třeba situaci, kdy majitel restaurace odmítne obsloužit staršího člověka, aniž by k tomu měl zjevný důvod. Třeba jen prostě nechce, aby takový host zabíral místo u stolu zákazníkům, kteří toho snědí víc. Senior – zjevně oběť diskriminace z důvodu věku – pak v případě podání antidiskriminační žaloby musí prokázat nejen to, že k nerovnému zacházení došlo, ale také, že byl motivem k jednání restauratéra právě seniorův vyšší věk. Copak ale můžete číst cizí myšlenky? Pokud by se však ve stejné situaci nacházel příslušník etnické menšiny, stačilo by mu pouze doložit, že s ním bylo nerovně zacházeno, a vysvětlit důvody už by musel majitel restaurace. Dalším obrovským nedostatkem zákona je prakticky nulová ochrana osob s mentálním postižením, které se z povahy svého handicapu mohou soudní cestou bránit jen stěží.
Jaké změny navrhovaná úprava přinese?
Hlavní, a podle mého názoru velmi důležitou změnou, je narovnání procesního postavení obětí všech typů diskriminace na stejnou úroveň. Zároveň je naším cílem posílit prevenci. V rámci novely proto navrhujeme sjednotit sdílení důkazního břemene u všech obětí diskriminace a zavést možnost neziskových organizací podávat na jejich obranu veřejné žaloby.
V případě sjednocení sdílení důkazního břemene se jedná o nápravu chyby, kterou zákonodárci při přijetí antidiskriminačního zákona nesmyslně rozdělili oběti nerovného zacházení do dvou skupin (vzpomeňte si na příklad restaurace). Jak jsem zmínila, naším cílem je zajistit konečně všem obětem stejná práva a procesní postavení.
Zavedení možnosti neziskových organizací podávat na ochranu obětí diskriminace veřejné žaloby by pak přineslo pozitivní změnu hned ve dvou rovinách. Zaprvé by se dostalo pomoci obětem, které se dnes diskriminaci mohou bránit jen velmi obtížně (zmíněné zranitelné skupiny) – s jejich souhlasem by antidiskriminační žalobu jednoduše podala nezisková organizace. Tou druhou rovinou je posílení prevence. Náš návrh totiž umožňuje podání veřejné žaloby i v případech, kdy diskriminace teprve hrozí.
Můžete opět uvést příklad?
Představte si třeba situaci, kdy má dopravní podnik ve svém přepravním řádu zákaz vstupu psů do dopravních prostředků. Pro osoby se zrakovým postižením je však často doprovod speciálně vycvičeného psa životní nutností. Z pohledu práva se tak dopravní podnik dopouští jasné diskriminace handicapovaných. Nyní by jediným řešením, jak diskriminační ustanovení v přepravním řádu odstranit, bylo individuální podání žalob handicapovanými osobami a navíc až tehdy, kdy se jich nesmyslné ustanovení reálně dotkne. V případě schválení navrhované změny by situace mohla být vyřešena jedinou veřejnou žalobou požadující odstranění předmětného ustanovení ještě dřív, než komukoliv vznikne újma. V důsledku by tak ušetřil jak dopravní podnik (nemusel by vypořádávat nároky neurčitého počtu handicapovaných), tak stát: soud by se totiž místo celé řady individuálních žalob zabýval pouze jedinou.
Nebojíte se podávání šikanózních žalob?
Nebojím, v žádném ohledu. Obdobné obavy panovaly i při rozšíření pravomocí neziskových organizací o možnost zastupovat spotřebitele ve sporech podle zákona na ochranu spotřebitele. A co se stalo? Žádné šikanózní žaloby se dosud neobjevily. Berme v úvahu také fakt, že s podáváním všech žalob, byť šikanózních, souvisí vysoké finanční náklady, jejichž náhradu soudy přiznávají vítězi sporu (musí je zaplatit ten, kdo prohrál – v případě prohry tedy i nezisková organizace). Tyto částky rozhodně nejsou zanedbatelné a stále mají odstrašující efekt. Je nutné si zároveň uvědomit, že neziskové organizace nesoudí tzv. finanční odškodnění. Motivace plynoucí z výše vysouzené částky zde tím pádem nehrozí.
Jako příklad z praxe lze uvést i zkušenosti Slovenska, kde institut veřejné žaloby funguje od roku 2008 a zatím bylo podáno pouze pět žalob. Jen na okraj, Slovensko samozřejmě není jediný vzor, princip žaloby ve veřejném zájmu se dnes v antidiskriminačních sporech s různými modifikacemi uplatňuje celkem v devatenácti členských zemích EU.
Neziskový sektor návrh novely antidiskriminačního zákona vítá, zaměstnavatelé nikoli. Co jim tak vadí?
Zaměstnavatelé za mnou nejčastěji přicházejí s obavami ze zmíněných šikanózních žalob, ať už ze strany neziskových organizací nebo jednotlivců. Jak už jsme vysvětlila, aktivity neziskových organizací v oblasti podávání žalob se není třeba obávat. V žádné zemi EU, kde je obdobná právní úprava, k tomu nedošlo. Proč si tedy myslíme, že je Česko tak jiné?
Někteří zaměstnavatelé se nicméně obávají i sjednocení sdílení důkazního břemene. Argumentují tím, že je navrhovaná změna ohrozí, protože se proti jejich jednání (nepřijetí uchazeče do zaměstnání, výpověď apod.) budou dotčené osoby bránit právě antidiskriminačními žalobami. Na to mohu pouze říct, že princip sdíleného důkazního břemene existuje v našem právním řádu již od roku 2000 a v pracovněprávních sporech se uplatňuje běžně.
Zaměstnavatelé přitom nevolají po jeho zrušení, podle dosavadních zkušeností jsou naopak rádi, že mohou soudu v případě podezření na diskriminaci vysvětlit důvody svého jednání. Tento princip se osvědčil, soudy díky němu řeší jednotky diskriminačních sporů ročně (přibližně 5 až 6).
Ráda bych také dodala, že ne všichni zaměstnavatelé tyto obavy sdílí. Relativně nedávno jsem se zúčastnila konference ke Dni diverzity. Účastníky byli zástupci firem, kteří rozhodně nevnímají navrhovanou novelu antidiskriminačního zákona jako hrozbu, právě naopak.
Jaké jsou podle Vás nejčastější a největší mýty, které se ve veřejném prostoru o této novele šíří?
Vedle těch, které jste už zmínil (že budou najednou ve velkém podávány šikanózní žaloby a neziskové organizace na veřejných žalobách zázračně zbohatnou) se setkávám například s tvrzením, že prolamujeme presumpci neviny. Není to pravda a ráda bych to uvedla na pravou míru. Přesune-li se důkazní břemeno na žalovaného, neznamená to, že se na něj rovnou hledí, jako by se diskriminace dopustil, pouze musí vysvětlit důvody pro své jednání. Stále je zachována povinnost žalobce prokázat, že k nerovnému zacházení došlo, a povinnost žalovaného zase prokázat, že jeho jednání nebylo diskriminační. Takže pokud žalobce neodvede před soudem svůj kus práce, soud jeho žalobu zamítne a on bude platit vysoké náklady řízení. Ty často šplhají do řádů desetitisíců korun, pouštět se do křivých obvinění je proto velký risk.
Další z mýtů je založen na mylném předpokladu, že se po přijetí novely s antidiskriminačními žalobami „roztrhne pytel“. Podobné obavy panovaly i při přijímání antidiskriminačního zákona, s odstupem deseti let lze ale jednoznačně konstatovat, že se nepotvrdily. Ročně je v Česku podáno přibližně šest antidiskriminačních žalob, drtivá většina z nich je neúspěšných. Jak jsem se snažila ilustrovat na příkladu s dopravním podnikem, díky posílení prevence prostřednictvím institutu veřejné žaloby by měl v některých případech počet soudních sporů naopak klesnout.
Máte pocit, že má novela mezi zákonodárci v obou komorách Parlamentu a také u prezidenta dostatečnou podporu?
V Parlamentu není návrh jednoznačně přijímán, má své zastánce i odpůrce. Určitě tedy o něm ještě povedeme širokou diskusi. Nicméně věřím, že si nakonec poslanci uvědomí, že se opravdu jedná zejména o narovnání práv všech obětí diskriminace. A pokud jde o poslance, kteří se proti novele postaví, měli by všem seniorům, handicapovaným a dětem z dětských domovů umět vysvětlit, proč nechtějí přiznat stejná práva všem.
