S Pražským patriotem na cestách: Čermoch v místě, kde lze snadno schytat kulku
23. února 2015 08:00
Přidejte si nás na domovskou Prohlédl jsem si místo nejdříve ze vzduchu a zdálo se mi spíše opuštěné, ale v krajině, kde letíš pár hodin než něco uvidíš, tě samota nepřekvapí. Po přistání jsem šel ke stavení a viděl nejdříve zarostlou pumpu a pak rozpadlou ubytovnu a otevřený sklad. Byl však slyšet generátor. Procházel jsem okolo sudů s AVGAZem evidentně plných, ovšem obrostlých vysokou trávou, objevil jsem několik auťáků co zřejmě delší dobu parkujou a také čerstvé stopy.
Když mi konečně došlo, že jsem uprostřed ruiny, která rozhodně nefunguje, trochu mne přepadl strach hororového typu. Navíc jsem byl omezen časem, protože za necelou hoďku zapadalo Slunce. Otočil jsem se a spěchal k polozarostlému airstripu. Posledních pár set metrů jsem dokonce běžel.
Nakopnul jsem Vildu a odletěl jak nejrychleji jsem uměl, taking-off rovnou z půlky runwaye, která byla mírně zarostlá, takže vrtule sekala vzrostlou trávu. Na nejbližším letišti jsem přistával přesně, když oranžový okraj Slunce splynul s obzorem. Bohužel u horníků, kam se smí jen s jejich povolením.
Došel jsem k bráně a byla už tma. Zavolal jsem ochranku a nastal průšvih, který se postupně přeměnil na vysvobození.
U horníků v místě zvaném The Granites
Šéf ochranky Allan mi samozřejmě nejdříve vynadal a dělal, že se diví, kde jsem se tam vzal. Po mém klidném až rezignovaném vysvětlení se zasmál a prozradil mi, že majitel Rabbit Flatu už mu volal. Pak mi naprosto vážně objasnil, že nedalekou putyku navštěvovali místní horníci s takovou vervou, že se z toho majitel zbláznil a před třemi roky musel zavřít. Od té doby se toulá po okolí a střílí do všeho, co se hýbe. Viděl mne, jak odletám a byl děsně naštvanej, že mne nestačil sestřelit.
Hornická osada The Granites čítá cca 600 lidí a je přísně uzavřena. Pracovníci nesmí pít alkohol, hrát karty, prát se, atd., ale možná vše dělají, protože mají tato pravidla napsaná v pokojích. Jinak mají veškerý komfort. Od bydlení přes dokonalou jídelnu až po přepravu velkejma tryskáčema 2× týdně. Dostal jsem od Allana zdarma pokoj a bohatou stravu. Druhý den jsem měl stát v 5:00 před ubytovnou.
Další problém: Lítací benzín
Můj přílet měl být totiž utajen, jinak by nastal jakýsi vysvětlovací proces. Po sedmé ráno každé úterý a pátek přistává na privat aerodrome několik dopravních jetů přepravujících horníky na různá místa v Austrálii. Další problém byl lítací benzín, protože Allan měl údajně jen palivo do tryskáčů. Nejbližší další letiště s palivem bylo dvě hodiny letu, přesně co měl Vilda v nádržíš, který jsme s Allanem změřili.
Trať vedla více méně nad cestou, po které nikdo nejezdí a můžeš na ní kdykoliv přistát. Což je bezva až do chvíle, než si uvědomíš, že palivo ti dojde až na konci, tedy nad městem.
Takže jsem měl vypadnout bez benzínu před východem Slunce, než přistane první jet a než stovky horníků,,co odlétají a přilétají, uvidí Vildu. Ne, že bych už dříve nevylítal s Vildou ještě za tmy, ale nyní, po problému v Darwinu, o kterém ví celé vedení lítací australské organizace a sleduje mé další safari dobrodružství, jsem si nemohl dovolit další průšvih.
Křižovatka Barkley Homestead
Moc jsem nespal. Rozhodl jsem se Allanovi ráno říci, že před rozedněním prostě neodletím. Než pilot vstoupí na ranvej, musí se zahlásit a každý radiocall je nahráván, takže bych byl určitě v průšvihu.
Allan mne přesně v 5:00 vyzvedl a odvezl na letiště. Řekl jsem mu své rozhodnutí a ještě jsme znovu přeměřili nádrže. Poté odjel a za hoďku odněkud přivezl sud AVGAZu. Musel jsem ho celý zaplatit, i když se mi vešla necelá půlka do obou nádrží plus kanystru. Vyrovnal se tak zázrak s ubytováním a jídlem zdarma. Nicméně jsme si s Allanem potřásli rukou a odlétal jsem až po přistání prvního jetu.
O pár set mil dál na obydlené křižovatce jménem Barkley Homestead jsem si po dvou dnech ve vzduchu a jedné bezesné noci v ubytovně horníků konečně oddychl. Pokecal jsem s majitelem, také pilotem, a později nasával pivo s řidičem road trainu. V pravý čas vytáhl hulení. K mému údivu, který mne dosud neopustil, mi veselý chlapík s pár zuby v neholené držce a zarudlýma očima naprosto vážně vysvětlil, že majitele Rabbit Flatu zná a taky ví, že se zbláznil a občas někoho zastřelí, ale: „on je přece uprostřed ničeho, to se stává …“
Autorem textu je Milan Čermoch (*1968), inženýr – biokybernetik, producent, manažer a cestovatel. Sám se však nazývá výletníkem. Výlet chápe jako opuštění známého a předvídaného pro poznání a potěšení z dobrodružství.
