S patriotem na cestách: Nikdy nevstoupíš do stejné řeky

Extrémně špinavému Delhi přímým přestupem na vnitrostátní linku do Dehra Dunu, kde jsem měl objednáno první ubytování. Dorazil jsem za tmy, takže rekreační chatky v krásném údolí s podhorskou bystřinou jsem ocenil až ráno. Počasí bylo zvláštní. Svítilo slunce, vzduch se ani nepohnul, ale obloha byla zastřena jakýmsi druhem suché mlhy.

Přes veškerý klid úplně prázdného rekreačního střediska a uctivé péče indiánů jsem se cítil divně. Ještě více mne rozladilo, když mi místní specialista ověšený zlatem přijel vysvětlit, že si nemohu jako cizinec koupit indickou sim kartu. Evidentní nesmysl, protože jsem již jednu měl, jenže jsem ji zapomněl v Praze.

Největší výdaje má cestovatel vždy na začátku, než se trochu rozkouká, vzpomene si na ceny a místní zvyky, ale hlavně se naladí na jiný životní režim. Vydává daleko snadněji a daleko více peněz většinou jen kvůli falešnému pohodlí, které se často změní v utrpení. Následující šesti hodinovou cestu do Uttarkashi jsem absolvoval s osobním řidičem managera resortu, co neuměl ani slovo anglicky, v hloupém malinkém automobilu Tata, který bláznivě poskakoval po himalájských kamenitých cestách za 2500 rupií (děleno třemi je přibližná cena v korunách).

O pár dnů později jsem jel zpět daleko pohodlněji na férovém, rychlejším a bezpečnějším jeepu Mahindra s deseti indiány, z toho dvěma studenty s plynnou angličtinou, přesně za desetinu ceny.

Swami Premananda prodal simku

Dorazil jsem tedy do Uttarkashi, trochu jsem se prošel, dal jsem si jedinou možnou poživatinu ve městě, tj. čerstvě vylisovaný džus z granátového jablka, a našel krámek se sympatickým prodavačem mobilů. Když jsem mu řekl, že jsem přijel za Swamim Premanandou, ochotně mi prodal simku (kopii pasu a fotografii jsem měl připravenu), naladil mi internet v telefonu a se sepjatýma rukama se mi mile ukláněl. Hare Om. Cestou do Shivananda Ashramu jsem ještě vyfotil prasata v kostře automobilu, kde byla před rokem uvelebena kráva. Rozhodně nepříliš pozitivní znamení.

Po hodině procházky po překrásných himalájských svazích jsem došel do svého ashramu a našel zde také jeho šéfa Swamiho G. Měl velkou radost a dva dny jsme si povídali. Rozmluvil mi mou cestu do Gangotri a k prameni Gangy za mým guru Naomim, protože je nejen více zničená než vloni, ale hlavně je uzavřená armádou pro každého, kdo zde nebydlí. Pokud tam někdo chce jet, musí mít zvláštní povolení a také vlastní zásoby potravin. Počasí přes den je sice stabilně okolo příjemných dvaceti stupňů, pokud svítí Slunce, ale v noci je pod nulou. I v ashramu, kde jsem zůstal bydlet, jsem potřeboval v noci svůj tenký spacák plus erární deku, ale nahoře ve výšce 3000 metrů nad mořem v jeskyni u Naomiho bych byl bez péřáku vyřízenej.

Cesta zpět

Po třech dnech v Himalájích jsem vyrazil zpět do Delhi. Cesta byla divoká a náročná, hlavně kvůli neuvěřitelně rozbitým cestám a později šílenému provozu. Máme sice nyní suchou sezónu, jenže letošní období dešťů bylo stejně nezvykle silné jako loni, takže cesty byly ještě více zničené, což bych ještě před týdnem pokládal za nemožné. Nicméně nad pohledy z himalájských srázů z džípu jedoucího po čerstvě prohrnutém svahu se tají dech pokaždé. A co teprve když se vyhýbáte s náklaďákem!

Etapa Uttarkashi-DehraDun je dlouhá cca 180 kilometrů a trvá minimálně 6 hodin, pokud cesta není zavalená. Druhá etapa DehraDun-NewDelhi již vede po rovině, je dlouhá cca 300 kilometrů a trvá sedm hodin, což je způsobeno nejen stavem silnic, ale hlavně provozem, který je nesmírně hustý a také často blokovaný vesničáky se všelijakými šílenými povozy nezřídka taženými krávami. Samozřejmě vše pod neuvěřitelným prachem (je sucho) a neskutečným hlukem (hlavně troubení). Obě etapy se mi podařilo zvládnout za den. Vstával jsem v pět ráno a dorazil do Delhi v deset večer.

Obouchaný Tata Bus

V autobuse jsem si sedl úplně dopředu vedle řidiče. Pamatujete si na staré busy, které vpředu uprostřed měly plošinu, pod kterou se skrýval motor? Přesně takový je Tata Bus, akorát zvenku úplně hranatý a všelijak obouchaný, stejně jako všechny ostatní. Indiáni naházeli všechna zavazadla na velkou hromadu kolem mne a řidiče, kterému bylo úplně šumák, že ho sem tam něco tlačí do zad. Byl ostatně plně zaměstnán troubením a křičením. Cestu vpředu jsem si plně užíval, protože bus je v Indii nejrychlejší vozidlo na silnici. Je totiž největší a není tak těžký jako náklaďák. Má takový respekt, že nás za celých 7 hodin nikdo nepředjel, a když jsme předjížděli my, tak uhýbala vozidla i v protisměru.

Mimochodem jsem musel být pro cestující také tak trochu atrakcí, nejen proto, že jsem žádného bělocha za první týden nepotkal, ale též kvůli notebooku přes mobil spojenému s internetem, na kterém jsem za cesty hledal letadlo do Goa. Bohužel mi cestou spojení přestalo fungovat, protože jsme přejeli z Uttarakhandu do Uttar Pradeshe. Později jsem se dozvěděl, že stačilo pouze povolit datarooming.

Hned jak jsem vystoupil z autobusu, nechal jsem se odvézt tuk-tukem, kterému říkají “auto”, normálnímu vozidlu se říká “car”, na letiště. Cesta trvala zhruba půl hodiny a stála 500 rupií, předchozí sedmi hodinová cesta busem stála 250 rupií. V Delhi jsem totiž nechtěl zůstat zbytečně ani minutu. Mají zde neuvěřitelný smog spojený s prachem, o čemž vás nenechá na pochybách kapesník a pálící oči. Slunce sice někde nahoře svítí, ale na špinavých ulicích přeplněných čerty je neustále šero, hluk a smrad. Prostě peklo.

Autorem textu a fotografií je Milan Čermoch (*1968), inženýr – biokybernetik, producent, manažer a cestovatel. Sám se však nazývá výletníkem. Výlet chápe jako opuštění známého a předvídaného pro poznání a potěšení z dobrodružství.