S migrénou bojuje Martina (47) od dětství, mívala i dvacet záchvatů za měsíc

„Že se jedná o migrénu, rodiče poznali hned, můj tatínek jí totiž trpěl taky,“ vzpomíná Martina. V dětství se záchvaty objevovaly přibližně čtyřikrát do roka, s věkem se ale jejich četnost i intenzita zvyšovala. 

„Jako dítě jsem to tolik nevnímala a z každého záchvatu jsem se rychle oklepala. Tatínek moje problémy nikdy nezlehčoval a vždycky mi pomohl. Dal mi léky na bolest a spala jsem, dokud záchvat nepřešel,“ popisuje Martina. 

Horší však bylo, když se příznaky objevily ve škole. „Tam to nikoho moc nezajímalo. Většina učitelů a spolužáků nechápala, jak moc nepříjemné to je, brali to jako obyčejnou bolest hlavy. Záchvat migrény nikdy nezažili a říkali mi, že to zbytečně dramatizuji,“ vysvětluje. 

Zhoršení stavu zažívala při cestování se sborem. Vypětí před vystoupením s sebou přinášelo záchvaty migrény, ale nechtěla se kvůli tomu svého koníčku vzdát. Stejné to bylo s její druhou vášní. S manželem jsou nadšení motorkáři a rádi jezdí s partou na výlety.

„Bohužel kvůli mým záchvatům nebylo nikdy jisté, jestli projedeme trasu podle plánu. To bylo hodně omezující pro všechny,“ říká.

Jedno z nejhorších období Martina prožívala po porodu. „Manžel pracoval na směny. Když přišla ataka a nebyl doma, horko těžko jsem to zvládala. Při záchvatu bylo složité postarat se o dvě malé děti,“ popisuje. 

Navíc jednomu ze synů lékaři diagnostikovali Tourettův syndrom, což byla pro Martinu a jejího manžela další nelehká zkouška. Krušné chvíle Martina prožívala také po operaci páteře, kdy se u ní počet záchvatů migrény zdvojnásobil a prakticky neustále žila v bolesti. 

„Bylo to ubíjející, měla jsem i dvacet záchvatů za měsíc. Léčba mi nezabírala, vyzkoušela jsem všechno možné, od antiepileptik až po botulotoxin. Často jsem měla záchvat tak silný, že jsem skončila v nemocnici na kapačce,“ vzpomíná. V té době už to bylo pro Martinu tak neúnosné, že musela jít poprvé v životě na neschopenku, což obrečela. Brala to jako své selhání. 

Martina pracuje jako koordinátorka klinických studií v královéhradecké fakultní nemocnici, takže měla přehled o tom, jaká terapie je pro pacienty s migrénou dostupná. Proto když se na trh dostala biologická léčba, doufala, že by ji mohla dostat.

Protože dochází na tamní neurologii do Poradny pro diagnostiku a léčbu bolestí hlavy, hned, jakmile to bylo možné, jí lékař novou léčbu předepsal. „Na to, až začnou pojišťovny biologickou léčbu hradit, jsem čekala jako na smilování,“ vysvětluje Martina. 

„Zpočátku jsem ale zažila velké zklamání, léky mi nezabraly hned a musela jsem přejít z jednoho preparátu na druhý. Pak ale konečně přišla úleva,“ pokračuje. 

Nyní má Martina maximálně šest záchvatů za měsíc, a navíc nejsou tak intenzivní jako dříve. „Když se teď zpětně ohlédnu, vidím, že dříve jsem opravdu jen přežívala a měla jsem obrovskou radost z každého dne bez záchvatu migrény. Oproti současnosti jich ale bylo žalostně málo,“ uvědomuje si Martina. Velkou oporu má v manželovi, který ji i v nejsložitějších obdobích vždy podržel. 

Martina je dobrovolnicí v pacientské organizaci Migréna-help. Vede kruh sdílení, kde s ostatními pacienty hovoří o svých zkušenostech s nemocí.