Rudolfova štola. Je to klenot renesančního stavitelství i investice do sebeprezentace

Římský císař a český král Rudolf II., po němž byla štola pojmenována, se v roce 1583 rozhodl přesídlit z Vídně do Prahy. V oné době ho v Rakousích již silně znepokojovalo mocichtivé příbuzenstvo, míra intrik na vídeňském dvoře a zejména blízkost tureckého vojska, které ohrožovalo středoevropský prostor. Praha nebyla v těchto ohledech tak výrazně exponována a duševně ne zcela vyrovnaný panovník zde mohl očekávat vyšší míru klidu.

Na Rudolfovo stěhování do Prahy bylo plynule navázáno budováním reprezentativní císařské rezidence. Její součástí měl být i rybník v tehdejší Královské oboře, dnešní Stromovce. Císaře nadchl plán napájet rybník vltavskou vodou, která by byla pod Letnou vedena podzemní štolou o délce jeden kilometr. Výška hladiny Vltavy před dnes již neexistujícím Novomlýnským jezem (mezi dnešním Čechovým a Štefánikovým mostem) zajišťovala štole spád 110 cm, takže doprava vody mohla být zajištěna čistě gravitačně bez nutnosti čerpání.

Stavbu odborně zastřešovali bánští experti Lazar Ercker ze Schreckenfelsu (nejvyšší hormistr) a Jiří Oeder (vrchní důlní měřič), kteří na realizaci najali zkušené kutnohorské havíře. Výstavba byla zahájena v roce 1584. Před samotnou štolou bylo však nejdříve zapotřebí prokopat svislé šachty do patřičné hloubky (někde až 45 metrů), ze kterých pak horníci začali kutat tunely v obou směrech horizontálně. Nejdelší úsek, na kterém pracovaly dvě „party“ ze sousedních šachet proti sobě, měřil 340 metrů a je s podivem, s jakou přesností se havíři 16. století byli schopni setkat.

Postup stavebních prací neprobíhal přesně podle zadavatelových představ. Hornina, na kterou havíři narazili, byla buď příliš měkká, takže bylo nutné stavbu zpevňovat masívní výdřevou, nebo příliš tvrdá a muselo se přikročit k zdlouhavému „lámání ohněm“.

Jednalo se o starou hornickou techniku, při níž se čelba zahřívala z ohniště, a následně rychle zchlazovala studenou vodou. V hornině se tím vytvořily pukliny, kterých poté havíři využili při práci s ručními nástroji. Poslední úsek byl proražen v létě 1593, takřka dekádu po zahájení prací, a stavba byla připravena k odevzdání.

Výsledná štola přesahovala svou délkou 1000 metrů a v průřezu měla vejčitý tvar. Světlá výška tunelu oscilovala mezi dvěma až čtyřmi metry, šíře štoly dosahovala hodnot mezi 90 a 150 centimetrů. V některých místech byla štola dokonce ještě podstatně užší, takže moderní speleologové mohou s klidným svědomím vyvrátit legendy o tom, jak se císař Rudolf se svou nepřehlédnutelnou postavou projížděl štolou na lodičce.

V průběhu následujících staletí štola postupně chátrala a boční stěny se sesouvaly dolů. Původní rybník byl vysušen a voda ze štoly byla distribuována do Bubenče a do parku Stromovka pro závlahové účely. Prameny hovoří o dvou velkých rekonstrukčních pracích – první je spojena s počátkem 19. století a jménem purkrabího hraběte Chotka, druhá pak s 80. léty 20. století a n. p. Geoindustria. V současnosti je štola v provozu a slouží nadále vodnímu hospodářství ve Stromovce.

Ohodnotit význam Rudolfovy štoly není ani dnes jednoduché. Z čistě technického hlediska se bezpochyby jedná o klenot renesančního montánního stavitelství. Očima společenských věd si na druhé straně nelze nevšimnout enormních finančních nákladů, které byly vynaloženy na projekt sloužící dobovým slovníkem pro „kratochvíli“.

Výstavbu štoly lze tedy svým způsobem zařadit do fenoménu „okázalé spotřeby“ a považovat ji za investici do sebeprezentace, kterým vládnoucí vrstva posiluje svou vážnost před obyvatelstvem. Vzhledem k tomu, jaké horentní sumy vložil císař Rudolf do astrologie, alchymie či falz obrazů, můžeme dodnes funkční štolu bezpečně považovat za jednu z jeho lepších investic.

Autorem textu je Jan Kolář, historik Pražských vodovodů a kanalizací