Román v obrazech o životní pouti Arnošta Lustiga
27. prosince 2023 11:16
Přidejte si nás na domovskou Ukázky z knihy
Obraz sedmnáctý
Poprvé v Izraeli
„A kdy se z tebe teda stal komunista, tati?“ trochu se na tátu zamračí Pepi.
„Ale pak jsi přece komunista už nebyl, ne?“ je trochu zmatená Eva.
„Jeden ruskej plukovník, když jsme básnili o komunismu, nám ještě za toho osvobození říkal, že nevíme, o čem mluvíme. Že budeme mít sice chleba, ale nebudeme mít sůl, a když budeme mít sůl, nebudeme mít chleba. A my na něho koukali jak na blázna. Ale měl pravdu.“
„A proč jste mu to nevěřili?“ ptá se Pepi.
„Protože jsem mohl studovat. A na vysoké škole jsem hltal marxismus-leninismus a spravedlnost pro všechny. Byl jsem mladej, naivní kluk, co se vrátil z lágru, a tak jsem tomu rád uvěřil.“
„A jak dlouho jsi tomu komunismu věřil?“ chce vědět Pepi přesně.
„No dost, Pepi. Dost dlouho. Ale nejdřív jsem se stal novinářem a odjel jsem jako zahraniční zpravodaj do Izraele.“
„Ale tam přece byla válka, ne? Židi a Arabi spolu bojovali o území? Já jsem o tom četl v jedné knížce, tati. Proč jsi šel z jedné války do druhé?!“ zase nechápavě kroutí hlavou Pepi. Malá Eva vezme z knihovny velký atlas a listuje v něm a hledá Izrael. Pepi jí knížku vezme a ukazuje jí Izrael prstem na mapě.
„Šel jsem do té války za prvé proto, že jsem si připadal nesmrtelný.“
„Jak nesmrtelný?“ chce vědět Eva.
„Protože jsem přežil čtyři lágry a podařilo se mi utýct nacistům.“
„A za druhé?“ chce vědět Pepi.
„A za druhé proto, že to byla válka, ve které Židi poprvé nebojovali slovem, jako dva tisíce let před tím, kdy pořád jenom utíkali z jedné země do druhé před lidma, kteří je chtěli zabít. Teď se poprvé bránili a bojovali za svůj vlastní stát. A u toho jsem chtěl být. A chtěl jsem o tom psát.“
„A líbilo se ti tam?“ ptá se Eva.
„Líbilo. Když jsem totiž někomu řekl, že jsem z Československa, všichni ke mně byli milí, prože my jsme jim dodávali zbraně. Pušky, děla, letadla Messerschmitty.“
„A kde je Československo vzalo, ty zbraně?“ chce vědět Pepi.
„Zabavily se Němcům po válce a pak se s nima bojovalo v Izraeli.“
„A měl jsi v Izraeli kamarády?“ změní téma Eva.
„No jéje! Nejvíc jsem kamarádil s Ludvíčkem Aškenazym a se slovenským spisovatelem Mňačkem. To byli moji kumpáni. A Ludvíček pracoval v rozhlase a udělal pak ze mně v Praze reportéra.“
„A byli to taky komunisti jako ty?“ ptá se Pepi.
„Byli. Ludvíček prošel s Rudou armádou od Buzuluku až do Prahy a taky komunistům všechno věřil. Ale stejně jako já se spletl. Víš Pepi, pro nás byl najednou svět veselejší, lehčí, krásnější. Připadalo nám, že jde od horšího k lepšímu.“
„Ale nešel, nebo šel?“ je trochu zmatená Eva.
„Nešel. Ale my jsme to nepoznali hned. My jsme zažívali velký kamarádství a já jsem začal psát.“
„Práce mě vrací do života. Jedině, když píšu, tak žiju.“ A. L.
Arnošt Lustig (21. 12. 1926 – 26. 2. 2011) byl prozaik, scenárista, novinář a pedagog. Věnoval podstatnou část své tvorby holocaustu. Patří k nejvýznamnějším světovým autorům zabývajícím se tímto tématem.
Věnovat se leitmotivu židovské masové vraždy se rozhodl po zkušenostech z koncentračních táborů Terezín, Osvĕtim-Birkenau a Buchenwald. V dubnu 1945 se mu povedlo utéct z transportu smrti, který mířil z Buchenwaldu do Dachau. V Praze se zúčastnil květnového povstání. Z rodiny přežily matka, sestra a sestřenice.
V šedesátých letech patřil k nejprodávanějším autorům v Československu, jeho knížky vyšly ve více než půlmilionovém nakladu. Mezi lety 1961 a 1968 pracoval jako scenárista Filmového studia Barrandov. Pak coby zakázaný spisovatel a scenárista, odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody československými komunisty, strávil přes dvacet let v emigraci, především ve Spojených státech. Stal se tam emeritním profesorem literatury, tvůrčího psaní a filmu.
Po listopadu 1989 pracoval a žil střídavě ve Washingtonu, D.C., a v Praze. Doma postupně publikoval 23 beletristických knih a řadu knih esejů, filozofických úvah, projevů a novinových článků.
V srpnu 2020 byl v Praze založen Nadační fond Arnošta Lustiga s účelem šíření a rozvíjeni humanistického odkazu jeho celoživotního díla.
Markéta Pilátová (*1973) je spisovatelka, hispanistka a novinářka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuje se tvorbě pro dospělé i pro děti. Za své knihy získala ocenění Zlatá stuha, Cenu dětského srdce SUK a Cenu bePROUD. Třikrát byla nominována na Magnesii Literu a Cenu Josefa Škvoreckého. Dvě dětské knihy byly zařazeny do prestižního mezinárodního katalogu The White Raven i do českého katalogu Nejlepší knihy dětem. Překládá ze španělštiny a portugalštiny. Její romány byly přeloženy do dvanácti světových jazyků.
Více se o ní můžete dozvědět na www.marketapilatova.cz
Markéta Pilátová: Arnoštova cesta, ilustrace a koláže Eliška Podzimková, vydává nakladatelství Odeon, 72 stran, doporučená cena 359 Kč
