Riziko, že mu uškodí nálepka Putinovy loutky, je malé
1. února 2017 08:35
V dobách nejhlubší studené války se zrodil politický postoj „détente“, v překladu uvolnění, s cílem snížit vzájemné napětí mezi stranami konfliktu. Jeho výrazným prosazovatelem je významný americký politik Henry Alfred Kissinger. Tento německý žid narozený roku 1923 stál u zrodu republikánské zahraniční politiky rockefellerovského období od 60. let minulého století. V jeho politice „úspěšného“ ukončení prohrané Vietnamské války, vtažení Číny do doposud bipolárního boje mocností a tím přinucení SSSR k určité vstřícnosti a postoje k neřešitelným izraelsko-arabským konfliktům, mu zabezpečily ne jen Nobelovu cenu míru, ale i ocenění v prestižní Ruské akademii věd.
Stín politiky Kissingera lze zcela výrazně najít i v politice nynějšího prezidenta USA Trumpa. Snaha o uvolňování napětí mezi mocnostmi je zcela zřetelná, a když zazní poněkud tvrdší slovo v předvolební debatě, je zde starý přítel Ruska a Číny Henry Kissinger, aby navštívil tyto země a vysvětloval. Tato politika se jeví zcela pragmaticky úspěšnou a nabízející řešení jak Krymu (patří Rusku), tak Sýrii (bez Assada to nepůjde), i cíle (zničení tzv. islámského státu silou).
Přiznejme si také, že Trumpovi jiná cesta v zahraniční politice nezbývá. Pokud chtěl porazit protikandidátku Clintonovou, musel ji zasáhnout na jejím nejslabším místě, a to v zahraniční politice. Demokratům se prostě poslední dekády jejich politiky vymkly z rukou a zůstalo příliš mnoho vyvolaných válečných konfliktů bez vyhlídky na konec. Mohl si zvolit ještě razantnější postoj, takvaznou. Reaganovu politiku tvrdé pěsti a jistě by ho pochválili jeho republikánští oponenti z tvrdého křídla strany senátoři Graham a McCain. Ale tím by potvrdil směřování zahraniční politiky Clintonové jen tvrdšími, dražšími a bolestivějšími metodami bez možnosti získat volební hlasy odpůrců nekončících válek.
Proto zcela pragmaticky přijal za svou politiku odmítnutí obamovsko-clintonovské zahraniční politiky jako škodící zájmům USA. Riziko, že mu uškodí nálepka Putinovy loutky, je vzhledem ke stavu a schopnosti ekonomiky Ruska ohrozit USA natolik malé, že úspěšné ukončení konfliktů a snížení amerických ztrát vysoce převažují nad těmito negativy. Tím se naplní Kissingrovy úvahy o trojúhelníku moci a rozdělení vlivu vedoucí k uklidnění situace ve světě. To je i cílem politiky Putina, který potřebuje především řešit nutnost zvýšení životní úrovně občanů a ekonomiku státu.
A ještě jedno téma spojuje osobnosti Henryho Kissingra a Donalda Trumpa. Jsou jím krásné ženy, se kterými se nechávají rádi vidět. Pro Henryho to byly múzy stříbrného plátna jako Gina Lollobrigida a pro Donalda je velmi přitažlivý svět modelingu.
Nenechme se ale těmito libůstkami mocných odvést od jejich základních osobnostních znaků. Jsou to velice tvrdí a bezohlední hráči na politickém kolbišti. Pouze pragmaticky vyhodnotili situaci a zvolili směr k dalším krokům, které sice mohou znamenat ukončení velkých válečných konfliktů, ale jejich cílem je pouze uvolnění napětí mezi velmocemi, aby mohl kapitál opět bez bariér provádět své globální obchody. To mějme na paměti, když se nám budou líbit některá slova, která zaznějí. Jejich úkolem není totiž blaho většiny lidí, ale zisky velmi malé skupiny globálních elit.
Leo Luzar, poslanec PS PČR za KSČM
Názory uveřejněné v rubrice KOMENTÁŘE nemusí vyjadřovat stanoviska a názory redakce.