Ředitel Prague Pride a kandidát Zelených Walek: rovnost se ekonomicky i společensky vyplácí

Proč jste se rozhodl kandidovat do Poslanecké sněmovny a proč zrovna za Stranu zelených?
Celý život se aktivně zasazuji o to, aby naše společnost byla otevřená vůči odlišnostem. Záleží mi na tom, abychom žili ve světě, který neomezuje jednotlivce, ale naopak jej podpoří v jeho rozvoji. Jsem člověk aktivní a už nechci čekat novou generaci politiků, kteří splní mé představy. Je čas to zkusit a změnit naši politickou kulturu. Strana zelených je jedinou stranou, která již dokázala, že ochranu lidských práv myslí vážně, a její program souzní s mojí vizí světa. Proto jsem se rozhodl spojit s ní svůj politický život.

Jste ředitelem lidskoprávního festivalu Prague Pride. Ten je hodně o toleranci. Myslíte, že jsou k sobě poslanci tolerantní? Nebojíte se té „divočiny“, kterou lze vidět při každém zasedání poslanců?
Ono se říká, že národ má takové politiky, jaké si zvolí. Pevně doufám, že si Češi zvolí politiky, kteří se vůči sobě budou chovat s respektem, kteří budou umět i přes názorové rozdíly diskutovat a naslouchat si a kteří nebudou zkorumpovaní. Také doufám, že se do sněmovny dostane více žen. Jejich přítomnost ve sněmovně může tento spolek kultivovat.

Vyoutování je otázka spíše politiků než společnosti

Jsou Češi podle vás tolerantní k minoritám?
To je velmi obecná otázka a já nemám rád zobecňování, dokonce je to věc, proti které celý život brojím. Myslím, že je to individuální, u každého z nás. Můžu mít respekt vůči Vietnamcům, protože každý den ráno potkávám pracovitého Vietnamce v obchodě a mám s ním dobré zkušenosti, ale budu plný předsudků vůči gayům, protože jsem měl osobní špatnou zkušenost. Ze své podstaty jsme ostražití vůči všemu, co je cizí a jiné, a je jenom na nás samotných, jak ty předsudky v sobě zpracujeme, jak otevření budeme k tomu, abychom tu odlišnost přijali a poznali.

Tématem letošního ročníku festivalu Prague Pride byl i takzvaný coming out, což je proces, kdy si jedinec uvědomuje, že není heterosexuální, a akceptuje fakt, že je lesba, gay nebo bisexuál/ka. Máte dojem, že v české politice jsou jedinci, kteří coming outem ještě neprošli?
Jsem o tom přesvědčen. Ony jsou různé úrovně coming outu. Je coming out vnitřní, coming out v blízkém okolí a coming out veřejný. Tím veřejným si na celostátní úrovni neprošel ani jeden český politik dobrovolně. Pro mě samotného je nepředstavitelné pořád v sobě podprahově řešit ten fakt, že něco stále musím skrývat – pamatovat na to, nechytit svého partnera na procházce za ruku, nenapsat nic usvědčujícího na Facebook a podobně. Musí to být dosti schizofrenní.

Myslíte, že se v české politice dočkáme v následujících letech takzvaného vyoutování, tedy stavu, kdy nám konkrétní politici či političky přiznají, že jsou gayové či lesby?
Je to otázka spíše těch politiků než společnosti. Česká společnost je k těmto věcem spíše apatická. Takže pokud nám někdo z političek či politiků řekne, že je lesba nebo gay, tak to společností nezacloumá. Ostatně o některých politicích se to ví a jsou stále úspěšní a volení. Je to otázka integrity a odvahy těch jednotlivců, jak dlouho budou veřejnost ještě tahat za nos.

Mé priority se odvíjí od prosazování bazální rovnosti

Jedna z organizátorek festivalu Prague Pride Kateřina Saparová v rozhovoru pro server Pražský patriot řekla, že gayové a lesby to mají v Praze v porovnání se zbytkem republiky obecně jednodušší. Souhlasíte s tímto názorem?
Určitě. Jedním z ukazatelů je fakt, že se do Prahy gayové a lesby stěhují z celé republiky. A je to přirozené, je tady zázemí, infrastruktura a zároveň anonymita. Krom toho Praha je město, ve kterém se gayové a lesby nemusí moc bát a můžou se tady cítit svobodně. Mimo Prahu to je samozřejmě horší – jednak máte menší možnost někoho poznat, jednak se musíte více skrývat. Já sám jsem z Třince, a tedy vím, jaké to je vyrůstat na malém městě a být gay. Můj strýc je taky gay a pamatuji si z dětství, že celá rodina si z něho utahovala.

Pokud budete zvolen do Poslanecké sněmovny, jaké budou vaše priority?
Jsem lidskoprávník, a tedy asi nikoho neudiví, že i mé priority se odvíjí od prosazování bazální rovnosti. Chci ukázat, že právě rovnost se ekonomicky i společensky velmi vyplácí. A tady jsou mé priority: stejný plat za stejnou práci pro ženy i muže, garantované místo ve školce pro děti od 2 let, možnost uzavřít manželství nebo registrované partnerství bez ohledu na sexuální orientaci, rovný přístup ke vzdělání a zajištění důstojné péče o umírající.

Vzhledem k aktuálním preferencím Strany zelených to vypadá, že pokud se do Poslanecké sněmovny nakonec dostanou, tak ani třetí pozice na kandidátce by nemusela pro zvolení stačit? Věříte, že byste mohl získat tolik preferenčních hlasů, abyste přeskočil dva kandidáty před sebou?
Já především věřím, že Strana zelených do sněmovny patří, že bude pojistkou proti zvůli velkých stran a že je to jediná strana, která ochranu lidských práv myslí vážně a už to i dokázala. Samozřejmě, že mi jde o to, abych se do sněmovny dostal, ale jde mi především o to, aby se tam dostala Strana zelených, protože jen tak budu mít jistotu, že priority, které jsem si vytýčil, budou ve sněmovně prosazovány.

Rozhodně chci kandidovat na Praze 2

Voličům však neporučíte, a pokud by vás nakonec „vykroužkovali“ na první místo a dali vám více hlasů než panu Liškovi, nezpůsobilo by to s pražským lídrem problém v komunikaci?
S Ondřejem máme velmi dobrý vztah, je to člověk, který respektuje vůli voličů. A všem nám jde o totéž, aby se Strana zelených do sněmovny dostala, a jestli to bude díky vykroužkování toho či onoho, to už neřešíme. Ondřej Liška je skvělý lídr a já předpokládám, že voliči to jednoznačně na hlasovacích lístcích ukáží.

Pokud neuspějete v parlamentních volbách, chtěl byste kandidovat příští rok v těch komunálních?
Rozhodně chci kandidovat na Praze 2. Je to krásná pražská čtvrť a Zelení jsou ve vedení radnice druhé městské části již třetím rokem. Myslím, že tady odvádějí kus záslužné práce a já bych jim v tom rád pomohl.

Lze vás považovat za pražského patriota?
To je zajímavá otázka. Když jsem se do Prahy stěhoval, nic jsem k ní jako k městu necítil. Vlastně jsem si myslel, že odsud velmi rychle odjedu. Dnes už to je třináct let, co jsem se přistěhoval, a musím říci, že to město miluju. Ale ještě víc miluju Pražany. Jsou to skvělí, kreativní a chytří lidé. Myslím, že jim je třeba jen dát prostor, aby město žilo. Protože mám pocit, že naše pražské autority spíše než do města pro lidi investují do města pro auta.