Řecký ostrov v centru Prahy je plný energie

Léta žijete v pražských Vršovicích. Jaký máte k Praze vztah?
Prahu mám moc ráda, život v ní mi vyhovuje. Je jiná než Brnéčko, kde jsem žila dřív a které mě těšilo zas něčím jiným – na rozdíl od Prahy je to takové familiérní město, tam se zná každý s každým, lidé ze všech uměleckých oborů jsou si blízko. V Praze to takhle úplně nefunguje. I tady znám spoustu lidi z různých oborů, se kterými se vídám ráda. Jen ty okruhy nejsou tolik propojené.

Máte v hlavním městě nějaké oblíbené místo?
Jen jedno místo v Praze nemůžu zvolit. Ráda poznávám nové věci i nová místa. Nechápu třeba lidi, kteří jezdí do Řecka na stále stejné místo, jako na chalupu. Snažím se je přesvědčit, že tak milé lidi, jako jsou „ti jejich“, potkají na ostrovech kdekoli. A takovou krásu, jakou našli na tom „svém“ místě, najdou v Řecku všude jinde. To samé platí i pro Prahu.

Také v Praze tedy objevujete stále něco nového?
Ano, občas si říkám, že by se člověk měl sebrat a chodit po ní s otevřenýma očima jako turista, který vyjede do neznámých míst. Škoda, že na to nezbývá moc času.

S jedním pražským místem jste přece jen spojena – s pražskou Lávkou, kde se sestrou Tenou pravidelně zpíváte na řeckých večerech…
Vystupujeme tam jednou měsíčně, nejsou to klasické koncerty, je tam i parket, kde si mohou lidé zatančit řecké tance. Bývá to příjemné a mě moc těší, že je o večery stále velký zájem. Je to skoro zázrak – málokdo si může dovolit mít v Praze vystoupení každý měsíc.

Na Lávce pořádáte i řecké trhy.
Na ty si ale ještě počkáte. Konají se jednou ročně, vždy první víkend v prosinci, snažíme se tam nashromáždit vše z řeckých a kyperských lahůdek, kterými si lidé mohou obohatit vánoční stůl.

Martha Elefteriadu

Jak vlastně došlo k tomu, že jste aktivity nasměrovaly právě na Lávku?
Byla to náhoda. S Borisem Gaydečkou, který si spolu s menší partou lidí prostory na Lávce krátce po roce 1989 pronajal, se známe ještě z hlubokých dob našeho mládí. Naše večery se mu zalíbily, a tak vznikla dlouhodobá spolupráce. Začínaly jsme tam dokonce i s kursy řeckých tanců. Nakonec jsme je ale musely přesunout jinam. Na Lávce je totiž plno nárazových aktivit a nebylo možné mít tamní sál pravidelně. Dnes jsou naše kursy v prostorách školy v Belgické ulici u Míráku.

Jaký je o kursy řeckých tanců zájem?
Velký, mnozí absolventi kursů pak přicházejí i na naše večery. Kurzy jsou třístupňové. V začátečnickém se naučíte základní tance, které se nejčastěji tančí na řeckých zábavách jak u nás, tak při nejrůznějších slavnostech v Řecku. Ve druhém stupni jsou pokročilí, tam se naučíte rytmy z různých oblastí Řecka, z ostrovů, Makedonie, Ikarie nebo třeba Kréty. Třetí stupeň je určen pro naše stálé, kde už se postupuje svižnějším tempem a s náročnějšími lichými rytmy.

Stává se často, že lidé absolvují všechny tři stupně?
Ano, určitě. Nezřídka se stává, že si jednotliví kurzisté opakují kurz, kterým právě prošli, aby si upevnili základy, nemuseli myslet jen na kroky a mohli se svobodně oddat tancům, které si už dokonale osvojili. Je to na vás a na vašem pocitu, kdy se rozhodnete přestoupit dál, i když v několika málo případech jsme tanečníkům sami doporučili zopakovat si kurz. Máme zkušenost, že někteří z těch, kteří si základní kurz chtěli opakovat, patří dnes k těm nejlepším.

Můžete říci ještě něco o vašich „stálicích“ v kursech?
Jsou to tanečníci, kteří se o řecké tance zajímají hlouběji a kteří už dnes umí zatančit přes šedesát řeckých tanců ze všech oblastí a ostrovů Řecka. Z těch si také vybíráme tanečníky, kterým dáváme možnost předvést na našich vystoupeních, co se již naučili. Setkává se to obvykle s velikým ohlasem. Z této skupiny se dávno stala komunita přátel se stejnými zájmy a setkáváme se spolu i na letním pobytu v Řecku, kde si krásně zatančíme přímo pod řeckým nebem. Ale přidat se k nám na letní pobyt může každý, i začátečníci.

A co řecká komunita v Praze?
Nejsme uzavřené jen v řecké komunitě, kdysi jsme začínaly s čistě českým repertoárem, na nás chodí všichni. A vlastně až po revoluci jsme se orientovaly na řecký repertoár, protože Češi začali do Řecka jezdit a „nadýchali si ho“. Cítily jsme, že teď si můžeme dovolit udělat třeba celý koncert jen s řeckou muzikou. A ono to fungovalo. Náš český repertoár ale doprovází výborná revivalová skupina Professor, kterou vede Richard Markuzzi. Jsou to kluci něco přes 30 a náš bigbeatový repertoár udělali skvostně. Moc rády s nimi vystupujeme. Kromě toho, že dobře hrají, jsou milí a vtipní.

A na vaše představení Řekové přicházejí?
Ano, ale neberu to sociologicky, chodí tam všichni lidé, kteří mají řeckou hudbu rádi. Je upřímná, plnokrevná, citová a hřeje. Nedávno jsem potkala jednoho kamaráda psychologa, který chodí na naše koncerty i kursy. Zašli jsme na kafe a on mi říkal, že jediná hudba, kterou ještě poslouchá, je právě řecká muzika. Ona skutečně pomáhá a dodává obrovskou energii.