Recenze: Pauza na pivo je prospěšná, vzkazují Tři sestry na albu Pub art

Kdo to ještě nevěděl, Sestry skutečně fungují už čtyři desetiletí, což je vlastně malý zázrak, který reflektovala na podzim i Česká televize uvedením dokumentárního filmu Tři sestry: 40 let na scéně. 

Diskografie kapely je bohatá na různé výběry, rarity, spolupráce a vedlejší projekty a v poslední pětiletce nestagnovala ani ve studiu. Po dvoudiskové punkové opeře František z Braníka, kterou natočila se Syny výčepů, a desce coververzí Sex drógy rokenról se v případě novinky jedná prý o šestnácté řadové album. 

Abych řekl pravdu, sám jsem je v tom fofru let zapomněl počítat, ale tvrdí to hlavy pomazané, takže to asi bude pravda. 

Pub art začíná kratičkým intrem Dobrý den, něco si nalejte, v němž je vedle Fanánka slyšet i Supice, která se ve zbytku alba drží už jen harmoniky, nepočítáme-li občasné sbory. 

Obal alba Pub art připomíná obrazy Andyho Warhola

V úvodu následujícího fláku Na sáčko áčko překvapivě zazní ze záhrobí tragicky zesnulý Miroslav Imrich, přičemž v textu se Fanánek vyznává z lásky k Abraxasu v dobách svých gymnaziálních studií. Střednímu tempu písně dominuje příjemně bublavá basová linka Ing. Magora, který je společně s dvojicí kytaristů Ronaldem a Zdenálem autorem hudební složky celého alba. 

V Roku opilce se tempo zrychlí a muzika znatelně přitvrdí. Fanánek tu pěje o démonu alkoholu a o lásce, tedy vlastně o sexu. Hudebně je zde jistá aluze na legendární Zelenou, v refrénu pobaví i textová variace hitu skupiny Lucie Oheň: „A takhle už nechcem nikdy zvracet, / i když nám bude mizerně.“ 

Rychlost a energie nepolevuje ani v Jak to chodí na čtyřce, což je pocta televiznímu seriálu Hříšní lidé města pražského a několika následujícím filmům s vrchním radou Vacátkem v čele mordparty. Ve Fanánkově podání zastihneme Vacátka poněkud netypicky jako dealera morfia v Jedové chýši. Atmosféru seriálu doplňuje zvukový záznam Jaroslava Marvana z epizody Případ lichého střevíce, kde se vyznává z odporu ke konkurenčnímu kokainu. 

Punkový nářez se lehce zklidní v následujícím kousku RTG zrak, ve kterém nás bývalý mukl z jáchymovských uranových dolů poučí, že vidět méně je někdy více. Ke konci tohoto kraťasu zazní hvízdání evokující atmosféru raných Die Toten Hosen. 

Hitový potenciál má Střídání je krásný o údělu muže středního věku, v němž potěší sólíčko na harmoniku. Svižná Schwesterbier je pozvánkou k ochutnávce pivního ležáku kapely, jenž se nově vyrábí v Plzni. 

V hymnickém opusu Medojed a včelojed prokazuje Fanánek znalost kultovního díla Brehmův život zvířat a rozšiřuje posluchačům obzory, když dává do souvislosti šelmu z čeledi kunovitých (medojed) s dravcem z čeledi jestřábovitých (včelojed). 

Text o ohrožených zvířátkách však poukazuje především na absurditu protestních akcí nejrůznějších skupin ekologických aktivistů, jejichž cíle působí ve výsledku mnohdy protichůdně, což vystihuje slogan: Zabij bobra – zachráníš strom. Ten kapela použila už před lety na albu Z garáže. Opakování je ale matkou moudrosti, proto si ho připomeneme i v refrénu novinky. A já se těším na příští návštěvu ZOO, kde si pozorně prohlédnu medojeda kapského. 

Druhou půli desky otvírá dvojice veselých a úderných pubrockových halekaček Na pivo pauza a Do statků a hrdel. Po nich se přihlásí v úvodu zmíněný bilanční a ve slokách melancholický song 40 roků, který přirozeně přejde v tajnosnubný Prasen, kde hraje prim Jarouškův saxofon. 

Text nás přenese do vesničky uprostřed lesů na hudební mejdan s undergroundovými legendami Mejlou Hlavsou a Ivanem Martinem Jirousem, nechybí tu ani nahé čarodějky. Mohutný a poněkud zlověstný refrén působí dojmem průchodu do jiné dimenze, nejspíše odchodu na onen svět: „V závěru je hrána / píseň famózní. / Průchozí je brána / a zástupů chór zní. / Mizí v mlžném hávu, / kdo troufá si jít dál. / Dei autoclavus / už čeká, tak se sbal.“ 

Ani v následujícím kousku o závislostech na alkoholu a jiných pochutinách a neblahém konci, ke kterému zákonitě vedou, není moc čemu se smát, přestože se jmenuje Chacha. A to už jdeme pomalu do finále, jehož dveře bez varování rozkopne fantastická vypalovačka Černá díra. 

Zběsilou punkovou jízdu kongeniálně doplňuje syrově existenciální text o tom, jak strašlivé následky pro muže může mít zplození dítěte  a hlavně ženitba: „Prsten z víly činí saň / a ve pěst síly zkroutí něžnou dlaň, / která hladí, že by jeden žas, / leč pohled hadí skrývá závoj řas. (…) a tam sedí, v černý díře / hladové a chtivé zvíře, / bere všechno, co má cenu, / baží po prstenu.“ Teprve až díky této pasáži jsem rozklíčoval, co vlastně symbolizuje Tolkienův Prsten moci a co je to ten opravdový Mordor, dámy prominou. 

A jedeme stále z kopce prudce a rychle, až se nám zdá, že se vznášíme, že máme Křídla molí, na nichž posíleni alkoholem míříme ke hvězdám! Iluzi letu v tomto předposledním šlágru však přerve dramatický pád na tvrdou podlahu hospodské toalety: „Tady pan inženýr u mísy upad, / na hlavu přiloží lékař obvaz. / Vzadu za víčky visí ten obraz / prostoru prostý, bez času, tíže, / fenka z výčepu ruku ti líže.“ Ba ba, vzlety často následují pády, někdy i smrtelné. 

Album uzavírá lekce jógy I sandál vzplál, kde slyšíme sitár, gong a pár dalších cizokrajných nástrojů. Pomalá monotónní melodie zní jako hybrid mezi indickou hudbou a sto let starým kolovrátkovým šlágrem z flašinetu. Asketický jogín zde dojde své zkázy/spásy, zatímco kapela odchází na pivo. Kam taky jinam? 

Co říci závěrem? Stopáž desky 45 minut je tak akorát. Možná, že Pub art není album na první poslech a najdou se určitě i škarohlídi, kteří budou brblat, že už to není, co to bývalo. Že tam chybí další Kovárna a další Život je takovej atd., atp., bla, bla, bla… 

Ano, to je možné. Říká se tomu vývoj a pokud skupina hraje přes 40 let, nelze očekávat, že její tvorba zůstane stát na místě jako solný sloup. Pokud se ale oprostíme od předsudků a přehnaných očekávání a ponoříme se do opakovaného poslechu desky, pak zjistíme, že hudba šlape jako hodinky a texty zrají jako víno. Skalní fanoušci skupiny a fajnšmekři mohou být tedy spokojeni. Na nové desce dostanou totiž přesně to, co mají rádi.