Půlnoční rapsódie: Viki Shock sepsal přes sto svých snů

A tak jako by se na rubu autorovy „bdělé“ tvorby zrodily za noci desítky fantastických anekdot, surreálných grotesek, kapesních hororů, novodobých morytátů, městských legend, erotických féerií či jurodivých básní v próze. Autorovo alter ego v nich přebírá různé role, stává se bonvivánem, somnambulem, sprinterem, komikem němé éry, teroristou, sodomitou i prostomyslným bláznem. Čas se v těchto snových příbězích stává tekutým, prostor zaplňují nejrůznější představitelé fantastické fauny včetně kentauřice, mluvící kočky, ohnivzdorného kocourka Pětiočka či ptakopyska, kterého užívá Ivan Mládek jako čepici. 

Nakolik jsou autorovy zaznamenané sny autentické a nakolik jim tvůrce posléze vtiskuje literární podobu, je otázkou, zvláště když závěrečné pasáže převádí snový materiál do jazyka poezie. Autentičnost však čtenáře zajímat nemusí, pro něj je podstatný výsledný tvar. A ten je při své bizarnosti a fantasknosti často normálnější než svět, který nás obklopuje v bdělém stavu. 

Viki Shock se totiž neomezuje jen na prostý záznam snů, ale s ironií sobě vlastní přidává i všetečné komentáře. Viz třeba: „Bez strachu bychom neměli žádné války, a tudíž ani pokrok, kulturu a historii! Kde bychom byli bez ustrašených prďolů, kteří někde v koutcích kumbálů vymysleli lomený oblouk, knihtisk, dynamit, sadomasochismus a pracovní týden? Kde bychom byli bez tohoto základního pocitu strachu ze smrti, který jediný nás nutí konat velké věci v tomto příšerném světě?“ 

Autorem textu je učitel a novinář Jan Nejedlý

Knihu si můžete koupit třeba zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/532401/pulnocni-rapsodie/

Viki Shock – Ukázka z knihy Půlnoční rapsódie

Kentauřice z JZD

Projížděl jsem se na bicyklu po lesních cestách našimi krásnými hvozdy. Kousek přede mnou jel valník tažený koněm, alespoň tak se situace jevila z mého pohledu. Když jsem však pořádně šlápl do pedálů a povoz předejel, nestačil jsem se divit. Vůz nebyl tažen koněm, nýbrž kentaurem, a sice samicí! Hříva uhlově černých vlasů pokrývala půvabná ramena a padala až na jemná ženská záda, božsky tvarovaná obnažená ňadra pohupovala se v rytmu klusu a v obličeji skvěl se výraz Madony. Úžasné stvoření, tahle kentauřice! Málem jsem kvůli ní spadl z kola, jak jsem se po ní otáčel. Dívala se na mne klidným pohledem a usmívala se. Všiml jsem si, že má namalované rty výrazně rudou barvou. Dal jsem se do řeči s vozkou. Kentauřici prý chovají v místním JZD. Fascinován neobvykle půvabným lichokopytníkem, pokračoval jsem v cestě až do jeho stáje, kde mi později bylo dovoleno krásku nakrmit. Pokoušel jsem se s ní zavést rozhovor, ale vůbec nepromluvila. Pořád se na mne akorát usmívala a žrala mi z ruky seno. Pomyslel jsem si, že nakonec je asi přece jen tažným zvířetem. A to mi přišlo velmi tragické. 

Návrat legendy I. M.

(Petru Paličkovi, zvanému Výplach) 

Naše legendární hudební, respektive antihudební skupina Ironickej mozek obnovila činnost! Po více než pěti letech vystoupíme ve staronové sestavě, a nadto poprvé v Praze! Pochopitelně jsem z toho dost nervózní. Mám trému, neboť se znám a dobře vím, že nejsem dobrý zpěvák. Také se obávám, že přijde málo lidí, lépe řečeno nikdo. Koncert máme odehrát v zadním sále jedné branické hospody. Celý rozechvělý přicházím na místo činu a konstatuji, že jsem se bál naprosto oprávněně. Z jedné ze čtyř obsazených židlí pod pódiem se zvedá šéfredaktor známého uměleckého plátku, pověstný svou účastí na všech kulturních akcích. Nadšeně mi třese rukou a bodře žvatlá. Příliš ho nevnímám. Zbylé tři diváky neznám, zdají se vyzívaní a znudění. Není tu nikdo z mých přátel či známých, takže to vypadá na pěkný průšvih. Největší šok mě však čeká na pódiu. Kapelník Výplach, jeho žena flétnistka Džejna ani bubeník pan Sračka tu nejsou! Místo nich je tu parta muzikantů, které vidím prvně v životě. Za klávesami stojí žena-kapelnice a zcela přirozeně, jako bychom se dávno znali, mi oznamuje, v jakém pořadí odehrajeme písničky. Zajímavé je, že se jedná o náš repertoár. Na další úvahy nemám čas, neboť právě začínáme. Zcela zpitomělý uchopím mikrofon, odzpívám dvě sloky písně „Narkoman“, a při nástupu refrénu opouštím s nadávkami pódium, protože proč bych, ksakru, měl zpívat s partou cizích muzikantů, že? Rozezlen a znechucen fiaskem akce přicházím do předního sálu hospody, kde potkávám Radima K. Přisedám si k němu, objednávám pivo a líčím mu celou situaci. Radim poslouchá a přizvukuje. Konzumujeme. 

(ve skutečnosti se comeback I. M. odehrál v plzeňské kavárně Jabloň 26. března 2002, a to v plném počtu členů kapely; vyplnila se však neblahá předtucha o absenci přátel a nízké divácké účasti; teprve následující koncert v pražském klubu Nautilus byl úspěšný) 

Holešovická příhoda aneb Čundrcountryshow s ptakopyskem podivným

(Janu Nejedlému) 

Na místě bývalého holešovického kina Domovina je nyní hospoda se zahrádkou. Sedím zde s několika přáteli a popíjíme pivo. Je tu hudebník a humorista Ivan Mládek, který má u stolu položený velký pohybující se batoh. Ptáme se Mládka, co v tom zavazadle má. Prý živého ptakopyska. Příliš to nechápeme. Mládek se směje, otevírá batoh a z něj se skutečně vybatolí vzácný exemplář jednoho z hrstky vejcorodých savců této planety. Ptáme se Mládka, k čemu je mu ptakopysk. Prý ho používá místo čepice, když je mu zima na hlavu. Příliš to nechápeme. Mládek se směje a skutečně si pokládá ptakopyska na svou abnormálně velkou a plešatou lebku. Je to opravdu bizarní pohled. Nad Mládkovým čelem, za plochým zobákem hledí na nás pár zvířecích očí. Blánovité tlapky šmátrají po Mládkových spáncích. Ptakopysk podivný, podobající se beranici, pokrývá celou hlavu Ivana Mládka. Užasle zíráme na smějícího se optakopyskovaného Mládka podivného a objednáváme si další piva.