dnes
Středa - zatazeno
9°C
zítra
Čtvrtek - zatazeno
10°C
pozítří
Pátek - zatazeno
12°C
Pražský život

Psycholog o sebevraždách: jaký vliv na ně má život ve městě

O fenoménu sebevražd třicátníků, o předcházení dobrovolného ukončení života, vlivu Prahy na psychiku lidí nebo třeba o tom, zda hraje v otázkách sebevražd nějakou roli život ve městě, si server Pražský patriot povídal s psychologem Pavlem Pinsnerem.

Mgr. Pavel Pinsner 

Narodil se v roce 1966.

V letech 1987 až 2003 působil v různých manažerských funkcích.

V letech 2003 až 2007 byl psychologem v různých zařízeních.

V letech 2007 až 2009 kombinoval zaměstnání psychologa a soukromé praxe psychologického poradenství.

Od roku 2009 působí plně v soukromé praxi – v Psychologické poradně Vlašim a Praze, služby vykonává pro různé instituce i v jiných městech.

www.psycholog-pinsner.cz

Coby psycholog působíte ve Vlašimi, Zruči nad Sázavou i v Praze. Má rušná Praha na psychiku lidí jinačí vliv než klidnější oblasti?
Rozdíly samozřejmě existují. Ve velkém městě je větší míra psychické zátěže. Na druhou stranu je tam ale dostupnější psychologická či psychiatrická pomoc. Velkoměsto je, na rozdíl od menšího města, více anonymní, člověk si snáze troufne hledat pomoc odborníka. V malém městě se lidé stále bojí a stydí přiznat si psychický problém – berou ho jako svoji vinu, mají strach o něm mluvit. V Praze je to o poznání lepší.

Je to dáno jen tou anonymitou?
Anonymitou, ale i tím, že ve větším městě je to více bráno jako běžná součást života. Člověk si řekne: jdu do fitka, kde dám dohromady svoje tělo, jdu k psychologovi, který mi pomůže vyznat se ve svých problémech, dát se dohromady duševně. Takovým vývojem si kdysi prošel postoj člověka i na západ od nás.

pinsner-psycholog-nahled

Mgr. Pavel Pinsner

Může být nějaký psychický problém vůbec způsoben městským stylem a podmínkami k životu, nebo je spíš dán jinými příčinami?
Je to hodně individuální a ne tak jednoduché. Vliv může mít i genetika, prostředí, etnikum, z něhož pocházím, odolnost, výchova a další. Nezjednodušoval bych to jen na městské prostředí. Byl by to příliš mělký pohled.

Nedávno jsem četla, že nyní častěji dochází k nebezpečnému fenoménu – sebevraždám mužů kolem třiceti let, kvůli sociální situaci. Kvůli čemu k nim, podle vašich zkušeností, dochází?
Základem bývá pocit bezvýchodnosti, ztráta smyslu života, přestože většinou situace bezvýchodná není. Ten pocit ale bývá silný: člověk se dostane do těžké životní situace ze sociálních, rodinných, pracovních, finančních či jiných důvodů. Najednou je v krizové nebo až traumatizující situaci, nevidí cestu dál, a tak může sáhnout k nejkrajnějšímu řešení, kterým je právě sebevražda.

Jak lze sebevraždě předejít? Někdo na ni demonstrativně upozorňuje a pak ji nevykoná, jiný neupozorní a náhle je už pozdě…
Až čtyři pětiny sebevrahů na svou těžkou situaci nějak upozorňují předem. Demonstrativní sebevražda je vlastně volání o pomoc, člověk ani nemusí chtít sebevraždu dokonat, ale okolí se dozví, že se něco děje. Předcházet sebevraždám je leckdy těžké – je třeba myslet na to, že každá markantní změna chování, stáhnutí se do sebe, nadužívání alkoholu a podobně, může v životě druhého člověka něco znamenat. Je proto dobré ptát se a zjišťovat.

Člověk tedy má být vůči druhému pozorný?
Ano, ale víte, jak to chodí – dnes se vztahy doma, v partě nebo na pracovišti spíše rozvolňují, plují po povrchu, než aby šly do hloubky. Stáváme se flegmatičtější vůči neštěstí druhého. Možná existuje úměra – čím větší hustota zalidnění, tím má pro člověka větší cenu domácí mazlíček, čím menší hustota zalidnění, tím si člověk váží víc lidského života.

Hraje i v otázkách sebevražd nějakou roli život ve městě? Lze to tak zjednodušit?
Když budeme vycházet z toho, že žijeme od prvopočátku lidského rodu v sepětí s přírodou, je kontakt s ní pro nakládání se stresem důležitý. Přírodu je možné nalézt i v Praze, kde jsou místa, kam lze před stresem utéci. Jsou to lesoparky nebo třeba procházky kolem Vltavy. Na druhou stranu je člověk tvor sociální, potřebuje se sdílet s druhými – a v Praze, kde se často neznají lidé ani v jednom paneláku, může být hrozba pocitu samoty, jakožto možného podhoubí sebevraždy, daleko větší.

A co venkov?
Venkov samozřejmě poskytuje daleko širší možnosti k odpočinku, k útěku z nadměrné psychické zátěže. Můžete tam nalézt klid, prostředí pro regeneraci i relaxaci… Je to o hledání rovnováhy. K životu potřebujeme oboje – jak určitou míru zátěže, abychom rostli, vyvíjeli se, tak i ten „náš klídek“. Má to tedy i druhou stránku.

Jakou?
Především v mladším věku potřebujeme nabírat zkušenosti, učit se ve vztazích, vzdělávat se a tak dále. A Praha v tomto nabízí daleko více možností než venkov. I co se týče výdělku nebo kultury.

Někdo prostě nemusí dobře snášet samotu…
Ano. Je to ale zároveň i o individualitě – někdo je sociálněji laděnější a potřebuje ruch velkoměsta a více stresovější prostředí, aby měl nějaký impuls k vývoji, k psychickému růstu. Jiný se naopak potřebuje častěji usebrat, vyhovuje mu ticho. Někdo to rád střídá. Bez ohledu na věk.

Jak to máte vy?
Prahu mám rád, je zde plno kultury, mám tu přátele. Mám ale rád i venkov – tam zase najdu něco jiného, své milované lesy a řeky. K životu potřebuji oboje.


Autor: Anna Skálová
Další články
Nahoru