Prvním klientem záchytky u Apolináře byl před sedmdesáti lety ruský námořní inženýr

Pražská záchytka, která měla na zkoušku původně fungovat jen tři měsíce, zela prázdnotou pouhé tři dny. Prvním „klientem" se stal 18. května 1951 ruský námořní inženýr. Ambulance se osvědčila a po jejím vzoru poté vznikala podobná zařízení v celém Československu i ve světě a například záchytka v americkém St. Louis to má napsáno v zakládací listině.

„V této koncepci to byla světová rarita. Nikde jinde na světě to nebylo zařízení primárně zdravotnické a preventivní. Všude jinde to byla spíše zařízení represivního typu," řekl před lety současný primář Kliniky adiktologie Petr Popov. Podle ruských zdrojů ale byla v ruském městě Tula otevřena záchytná stanice již v roce 1902.

Myšlenka na zřízení záchytné stanice poprvé vzešla od členů Skálou založeného Klubu usilujícího o střízlivost (KLUS). Alkoholici totiž dobře věděli, jak může opilec na ulici dopadnout.

„Policajti sice byli rádi, že mají opilce kam uklidit, ale dál je sem tam bezdůvodně mlátili. Zbytečně, poněvadž člověk v tomhle stavu to stejně necítí. Nakonec jsme pro muže v uniformě zavedli školení, ale byly i případy, kdy jsme je museli žalovat. Na druhou stranu jsme často chodili na kobereček po udání vlivných soudruhů, kteří se k nám dostali," vzpomínal Skála na počátky.

„Ta záchytná stanice, to bylo ve své době nesmírně humanistické zařízení, protože do té doby ti opilí a výtržníci přicházeli do policejních cel, kde buď umírali na nepoznané nějaké krvácení do mozku, nebo něco podobného, no anebo se dopustili urážek veřejného činitele, za které potom museli tvrdě pykat," popsala počátky stanice další legenda boje proti alkoholismu Karel Nešpor, dnes emeritní primář mužského oddělení závislostí Psychiatrické nemocnice Bohnice.

Zvláštnost záchytky byla v tom, že o přivezené se starali sami pacienti, aby pochopili, jaké to bylo pro jejich okolí, když v podobném stavu někam dorazili. K dalším zajímavostem záchytky u Apolináře patřilo, jak s trochou nadsázky říkal Jaroslav Skála, že nejpočetněji zastoupenou profesí byli instalatéři a hned po nich se umístili autoři veršů pro děti.

Ke smutně veselým momentům patřilo, že mnozí příbuzní pacientů nosili zaměstnancům na přilepšenou láhev alkoholu. A jak zní jeden z oblíbených vtipů personálu? „Probere se paní po půldenní opici na záchytce, vytřeští oči na holé zdi a vykřikne: ,Táto, vykradli nás'!"

Péče na záchytné stanici pod dozorem lékaře v současnosti není hrazena ze systému veřejného pojištění (kromě zdravotních výkonů) a klienti by si měli pobyt platit ze svého. Podle zákona jsou zřizovatelem protialkoholních a protidrogových záchytných stanic kraje.

Zlatým obdobím pro „záchytky" byl počátek 80. let, kdy jich v Československu bylo v provozu 63. Na pražské záchytce bylo například v letech 1951 až 1981, kdy ji vedl Jaroslav Skála, ošetřeno 180 000 lidí, v celé republice to byl milion.

V posledních letech počet pacientů záchytných stanic podle statistik Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) klesl z 30 487 v roce 2010 na 23 744 v roce 2019. Osmdesát procent pacientů tvoří muži.

Podle ÚZIS je v České republice 18 záchytných stanic. Se čtyřmi záchytnými stanicemi je na prvním místě Moravskoslezský kraj, Středočeský kraj spravuje dvě a hlavní město Praha má například jednu.

Záchytka u Apolináře se nejprve přestěhovala do areálu Na Míčankách a v březnu 2004 byla otevřena nová záchytka v areálu Nemocnice Na Bulovce. Město před časem zvedlo cenu za pobyt na stanici na 3000 korun, před tím byla 1950 korun.

Podle údajů zřizovatele, kterým je od roku 2013 Městská poliklinika, za přespání zaplatí jen čtvrtina klientů a stanice od roku 2013 eviduje dluhy v celkové výši asi 60 milionů korun. Velký podíl klientů totiž tvoří lidé bez domova. Na místě původní záchytky u Apolináře se nyní nachází Klinika adiktologie.