Projekt Zvony paměti připomene Magdu Husákovou-Lokvencovou
Přidejte si nás na domovskou *13. září 1916, Pacov
† 17. ledna 1966, Bratislava
„Poznala jsem všechny. Gottwalda, Zápotockého, Širokého, Kopeckého, Čepičku — všechny. Není pomoci. Magdo, řekli mi, nebudeme s tebou, s jeho manželkou, diskutovat o jeho vině nebo nevině. Jsi mladá, miluješ divadlo, rozveď se a my se postaráme, abys v divadle mohla zůstat. Uděláš prohlášení…“ Odmítla a vysloužila si několikaletou nucenou odmlku z veřejného života.
Cesta Magdy Husákové-Lokvencové na divadelní prkna nebyla přímočará. Pocházela z české středostavovské rodiny, která se po první světové válce přestěhovala z Pelhřimovska na Slovensko. Její otec, vojenský důstojník Antonín Lokvenc, zde spravoval hřebčín v Horních Motěšicích.
Ačkoliv již od mládí tíhla k divadlu, po maturitě nastoupila na Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Vedle toho se angažovala v levicových spolcích, v nichž spolupracovala i s jejich lídrem Gustávem Husákem. V září 1938 se za něj provdala.
Za války pracovala jako bankovní úřednice a zároveň studovala dramatický obor na Státní konzervatoři v Bratislavě. Aktivně se zapojila do odboje i Slovenského národního povstání. Po válce se uplatnila jako herečka a režisérka na Nové scéně Slovenského národního divadla, objevila se také v jedné z hlavních rolí ve filmu Vlčie diery.
Magdinu úspěšnou kariéru i privilegované postavení náhle ukončilo zatčení manžela, tehdejšího významného představitele komunistické strany, jenž byl označen za nepřítele státu. Následovaly roky ústrků, a jelikož odmítla rozvod, byla vyloučena z komunistické strany i uměleckého života. Pracovala manuálně a později našla uplatnění ve Slovenském národním muzeu, kde mimo jiné vytvořila sbírku k dějinám slovenského divadla.
V těžkých časech se soustředila na výchovu dvou synů a na zápas za očištění manželova jména i svůj návrat k divadlu. V polovině padesátých let jí bylo umožněno působit v Košickém divadle a následně se mohla vrátit na Novou scénu, kde setrvala až do konce života. Věnovala se také rozhlasové a televizní tvorbě.
S postupným politickým uvolňováním začala rekapitulovat: „Jejich muže postupně rehabilitují, zařazují zpět do života, ale mne zajímá, co bude s námi — s partnerkami, které na ‚svobodě‘ živořily. Ztratily jsme šťastná léta. Zatímco jiné ženy žily, rozkvétaly, my jsme předčasně vadly, stárly na okraji života. Jak to nahradí? Čas shromažďování a házení kamenů pomalu končí. Ale minulost ještě neskončila. Bude třeba říct poslední slovo.“
To slovo Magda říkala prostřednictvím divadelní tvorby. Ve svých režiích zúročila nejen umělecké nadání, ale i osobní zkušenost — často protkanou sarkasmem a kritickým pohledem na dobové poměry.
Krátce po propuštění Gustáva Husáka z vězení v roce 1960 následoval rozvod. Bývalému manželovi předpovídala Magda velkou politickou budoucnost, které se však již nedožila. Zemřela nečekaně, uprostřed tvůrčí práce, ve věku nedožitých padesáti let.
Na jejím pohřbu stáli oba osudoví muži jejího života. Oficiálně jako vdovec vystupoval herec Ctibor Filčík, jenž jí byl oporou v nejtěžších chvílích, umělecký partner, jehož formovala nejen lidsky, ale i umělecky.
Takový byl ve zkratce osud Magdy Husákové-Lokvencové — první dámy slovenské divadelní režie.
Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D.
