Příčinu požáru domu, ve kterém zemřel umělec Ivo Medek Kopaninský, policie zatím nezjistila

Ivo Medek Kopaninský se narodil 26. prosince 1936 v Domažlicích, už od dětství však bydlel v pražských Vokovicích. V padesátých letech se vyučil štukatérem a následně vystudoval Vyšší výtvarnou školu v oboru řezbář, kde se seznámil s Evou Dvořákovou, později Švankmajerovou. V tomto období začal tvořit první koláže. V šedesátých letech byl zaměstnán v pražské Národní galerii a poté v Galerii středočeského kraje, v této době uspořádal své první výstavy.

Od poloviny šedesátých let více než dekádu spolupracoval s Československou televizí a Krátkým filmem, pro něž vytvářel výtvarné podklady populárně-naučných animovaných filmů, které získaly ocenění na mezinárodních festivalech. Zároveň se stal renomovaným restaurátorem historické zbroje a zbraní – pracoval na zámcích středisek státní památkové péče. Koncem roku 1967 vstoupil do pražského surrealistického Okruhu UDS, kam přivedl i Švankmajerovy, a setrval v něm do roku 1973. Po tuto dobu udržoval styky s pařížskými surrealisty.

Přídomek Kopaninský si přidal ke svému jménu koncem sedmdesátých let, kdy se přestěhoval do satelitní části Prahy Přední Kopanina. Kromě koláží se věnoval technice stamp-artu, papel picado, malbě, asambláži aj. Jeho dílo bylo známo více v zahraničí, neboť v totalitním Československu mu byla za normalizace z politických důvodů znemožněna výstavní činnost, což se snažil dohnat v polistopadové éře. Byl činný rovněž literárně.

Od konce devadesátých let pravidelně spolupracoval  s patafyzickými revue Clinamen a PAKO. Knižně debutoval roku 2007 souborem povídek Epos o Jírovi, v roce 2013 mu vyšla Dědská běsídka s podtitulem Patafyzické pohádky pro dospělé. Jeho výtvarné dílo je zastoupeno nejvíce ve sbírce Pražské Plynárenské, která mu uspořádala několik obsáhlých výstav v prestižní Galerii Smečky. Esencí jeho díla je černý humor, ironie a sarkasmus. Je otcem známého spisovatele fantastiky Leonarda Medka.

Na Iva Medka Kopaninského zavzpomínal jeho kamarád básník, spisovatel a výtvarník Viki Shock:

V roce 1994 mi bylo devatenáct a pracoval jsem v České televizi jako asistent produkce. Cyklický pořad plný rozhovorů se zajímavými lidmi Nedělní ráno jsme natáčeli pravidelně jeden den v týdnu na Přední Kopanině v penzionu kousek od konečné zastávky autobusu.

Dům to byl dostatečně velký, takže zatímco režisér s několika kameramany, zvukařem a osvětlovačem točili rozhovory moderátora s umělci v jedné místnosti, zbytek štábu odpočíval ve výčepu. V čele nejdelšího stolu tam sedával starší pán v obleku s výraznými brýlemi a šedým plnovousem, jenž svými historkami vyvolával mezi televizáky výbuchy smíchu, přičemž ho všichni oslovovali výrazem „Mistře.“ 

Také já jsem se párkrát zaposlouchal do anekdotického toku vyprávění tohoto pábitele a byl jím pobaven. Záhy jsme se představili, a tak jsem poznal Iva Medka Kopaninského, jemuž tenkrát bylo už 58. Pro mě osobně to bylo určující setkání. 

Ivo Medek Kopaninský a Viki Shock. Foto: archiv

V té době jsem už psal básně v surrealistickém duchu, lépe řečeno jsem s nimi teprve začínal. Každopádně jsem Ivovi zapůjčil cyklus Podnapilým knihovnám nenaléváme!, při jehož tvorbě jsem se navíc intoxikoval konopím. Ivo mi za týden sbírečku s povděkem vrátil a pozval mě k sobě na návštěvu. Naštěstí bydlel od penzionu jen co by kamenem dohodil, takže jsem pozvání mohl přijmout v pracovní době, kdy mě zrovna nebylo potřeba na place.

Ivův velký patrový dům na Hokešově náměstí měl oplocený dvůr, na kterém se kromě dvoumetrových kopřiv a jiného plevele povalovalo spoustu harampádí, z něhož Mistr často vytvářel svá umělecká díla.

Zdi dřevěného schodiště byly lemovány nejrůznějšími plakáty, cedulemi s nápisy a obrazy politiků z dávných dob. Nahoře jsme zabočili doleva a vstoupili do místnosti, která sloužila coby ateliér. Popsat ji by bylo nesnadné. Většina lidí by vám řekla, že tam byl prostě strašnej bordel. Nicméně byl to bordel vpravdě umělecký! 

Na stolech, židlích, zdech i na zemi ve skrumáži nejrůznějších předmětů odpočívala různá Ivova díla, od koláží přes malby, až po dřevěné či železné objekty. Mistr položil na starý gramofon staré elpíčko, z něhož se linul předválečný jazz. Potom mi nabídl, jestli bych si nedal vodu, což jsem neodmítl. Podal mi tedy petlahev s etiketou Dobré vody. S díky jsem ji přiložil k ústům, ale jakmile nápoj protekl mým hrdlem, pochopil jsem, že jsem se stal obětí Ivova humoru. V petlahvi s údajnou vodou byla totiž pálenka. Když jsem se zakuckal a petku odložil, Mistr se zasmál, načež mě provedl po ateliéru a ukázal mi a popsal svoje artefakty, kterým vždy dominoval humor a nadsázka.

Názorně mi vysvětlil, jak vytváří svoje koláže a ukázal mi také tiskařský lis, kterým je nechával projít, aby se na nich nedělaly vzduchové bubliny. Na závěr návštěvy mi ukázal výhled z okna po levé straně směrem na starý plevelem zarostlý hřbitov. Netrvalo dlouho a sám jsem začal vytvářet své první koláže, které jsem Ivovi nosil k posouzení.

Pochopitelně jsem se s ním pak vídal mnohem častěji než jen při natáčení Dobrého rána. Byl to tedy začátek dlouhého přátelství, jež by vydalo na román, a které skončilo až teprve Ivovým předčasným odchodem na věčnost. Ten se bohužel odehrál za velmi dramatických okolností, když jeho dům vyhořel. Je mi to nesmírně líto, upřímnou soustrast tímto vyjadřuji rodině a přátelům, mezi které se sám počítám.

Ivo Medek Kopaninský
Podzimní svítání 

Ozubená pila smrkového obzoru 
ohlodává můj ochranný strom 
docela tiše ve směru letu
kupodivu doopravdy jitřních ptáků

To jenom na jejím hřebenu v dálce 
mručí říjící jeleni naprosto shodně 
s mým přítomným hladovým žaludkem

Už je nejvyšší čas dokouřit doutník 
a mrštit nedopalkem obdobného tvaru 
za odlétající pěnkavou 
která v šeru nemá křídel

Je skutečně nejvyšší čas jít spát 
než zkrvavená smrková pila 
ohlásí hnusným východem slunce 
počátek pracovní doby 

V houštinách kolem tohoto pole 
těžkého úrodou měkkých kamenů 
řvou ptáci hrůzou 
z přicházejícího dne

(Vyšlo v básnickém almanachu Břitvou do klavíru, který roku 2002 vydalo nakladatelství Clinamen.)