Příběh vzniku výdechu 10 JP, který chce magistrát odstranit z náměstí Jiřího z Poděbrad

Výdech 10 JP se vzdorovitě dme přímo před Noemovou archou inspirovaného kostela Nejsvětějšího srdce Páně slovinského architekta Josipa Plečnika na vinohradském náměstí Jiřího z Poděbrad. Dvěma nejdůležitějšími protagonisty příběhu tohoto unikátního výdechu je akademický sochař Petr Šedivý a architektka a autorka řešení místní stanice metra Anna Hübschmannová.

„Vyznění obou objektů bylo určeno s ohledem na dominantu náměstí, Plečnikova kostela. Byla jsem přesvědčena, že je potřeba řešit objekty v tomto veřejném prostoru zásadněji, a proto jsem prosazovala výtvarnou soutěž,“ popisuje na zahradě svého dejvického sídla v létě 2016 stále velmi rázná architektka Hübschmannová. 

Její vyprávění potvrzuje ostatně i dobový zápis ze zasedání pražské výtvarné komise, který hovoří jasně o tom, že to byla právě ona, kdo zásadním způsobem trval na realizaci fontány a dalších sochařsky pojatých prvků náměstí. Díky její tehdejší zarputilosti se tak zrodila nejen jedna z nejpovedenějších realizací nadzemní výzdoby stanic metra, stejně tak i dodnes trvající přátelství se sochařem Šedivým.

Stavba výdechu. Zdroj foto: Jan Charvát

Ostatně byla to opět ona, která o několik let později při realizaci její další stanice metra, Náměstí Republiky, pomohla s další z řady výjimečných ideologicky oproštěných realizací umění pražské podzemky – instalacemi progresivního uměleckého skláře, pedagoga a sochaře Václava Cíglera. Jeho skleněné obklady na stěnách tunelu za kolejištěm byly sice poničeny při povodních, z větší části se je ale podařilo obnovit. 

Druhá realizace – skleněné stély ve vestibulu ale částečně padly za oběť výstavbě místního obchodního centra. Ocitly se totiž ve veřejnosti nepřístupné manažerské části obchodního domu Palladium, stavby vzniklé částečnou demolicí a rekonstrukcí v té době památkově chráněných kasáren Jiřího z Poděbrad na místě původní románské zástavby. 

A zde je na místě poznamenat, že celá tato developerská akce se do historie pražské architektury zapsala z mnoha důvodů velmi smutným černým písmem. Stačí jen konstatovat, že i Národní památkový ústav ji označil za „bezpochyby jeden z nejzávažnějších zásahů v Pražské památkové rezervaci“. Způsob provedení je odborníky označován jako odstrašující příklad tzv. fasádistického přístupu k historicky cenným stavbám. 

Ten je založen na demolici podstatné části „rekonstruované“ budovy a ponechání pouze fasádní stěny, za kterou je následně zbudována novostavba. A tím podle četných kritiků této manýry dochází k nevratnému poškození původní historické hodnoty. Takový Potěmkin v Las Vegas.

Vraťme se ale z náměstí Republiky zpět na náměstí Jiřího z Poděbrad, do konce sedmdesátých let 20. století, kdy vrcholí rozhodování o budoucí podobě kašny a prostoru náměstí. A máme je vcelku velmi podrobně popsané díky části dochovaných dokumentů ze zasedání výtvarné rady Národního výboru hl. m. Prahy.

Dvaadvacátého listopadu 1977 se výtvarná rada usnesla, že sochařská realizace podoby náměstí Jiřího z Poděbrad má být zadána bez soutěže napřímo profesoru VŠUP Bedřichu Stefanovi, někdejšímu členovi prvorepublikového Devětsilu (shodou okolností byl i autorem plastik právě nad průčelím zdejšího Plečnikova kostela, počínaje rokem 1940 nad nimi strávil dlouhých patnáct let). 

Náměstí Jiřího z Poděbrad s výdechem, fotografie z osmdesátých let. Zdroj: Anna Hübschmannová

Z téže doby existuje i návrh výškově výrazně nižšího výdechu zamýšleného pro stejnou lokalitu. Esteticky velmi podobné výdechy tomu nerealizovanému na náměstí Jiřího z Poděbrad přitom dnes nakonec stojí u Nuselského mostu či na náměstí 14. října na Smíchově. Vypadá to tedy, že vše je jasné, ale jak to již bývá, mnohé je nakonec jinak.

Zhotovení kašny s reliéfem nesoucí pracovní název „Mírová mise husitského krále“ Bedřich Stefan totiž k překvapení všech odmítá. Podle svědectví Petra Šedivého s omluvou, že se na takový úkol již necítí. O několik let později, pouhý rok po dokončení projektu kašny a výdechu, v březnu 1982 Stefan ve věku 85 let umírá.

Komise tak přichází s alternativním řešením – osloví čtyři další sochaře formou konkurzu. Dva z nich – profesor Jiří Dušek a Karel Kuneš z Karlových Varů (autor busty Karla Marxe, sochy Stalina, pomníku Julia Fučíka, ale i řady ideologicky nezabarvených figurálních soch na veřejných prostranstvích) – nabídku vůbec nepodají. 

„Chudák Dušek, když dostal tu velkou obálku s podmínkami soutěže, tak si ji dal v ateliéru na štos svých věcí a ona mu zapadla za stůl. A když mu přišel telegram: DOSTAVTE SE ZA TRI DNY S PREZENTACI VASEHO MODELU, tak se už jen chytil za hlavu,“ vzpomíná po letech třetí účastník tehdejšího konkurzu Šedivý, tehdy čerstvý absolvent AVU. Šedivý se posléze stal odborným asistentem v ateliéru sochy mj. spoluzakladatele skupiny Krok 57, docenta AVU Jiřího Bradáčka. 

Dušek ale nakonec ze stanice Jiřího z Poděbrad s prázdnýma rukama neodchází – stal se autorem kamenného reliéfního portrétu krále Jiřího ve vestibulu stanice. Jediný protinávrh Šedivého tak patří dnes již zesnulému sochaři Vendelínu Zdrůbeckému, mj. autorovi zdařilých figurálních plastik na území dnešní Prahy 10 a v kapitole o výdechu Dejvická zmíněné bronzové plastiky V. I. Lenina ve vestibulu této stanice. 

Zdrůbeckého Lenin na Leninově se členům výtvarné komise sice možná líbil, ale jeho návrh kašny na náměstí Jiřího z Poděbrad narazí. „Zdrůbecký tam vložil něco, co je úplně cizí. To je předimenzované, to chce lapidárně jednoduché osazení hmotou. To jednoduché pojetí té formy Šedivého lépe vyhovuje,“ čteme v unikátním stenozáznamu diskuse členů komise potom, co sochaře po prezentaci jejich návrhů poprosí, aby je opustili kvůli jejich poradě.

Sotva se za nimi zavřou dveře, strhává se debata o nevhodnosti Zdrůbeckého návrhu počítajícího s figurou krále Jiřího z Poděbrad.

Paderlík: Ten Jiřík, to je příliš vážný úkol než ho dělat jen tak s metrem. To chce monumentální řešení a tam je kostel a dáš ho před kostel?
Rezek: A to je nejmodernější architektura kostela!
Kilian: To máš pravdu. Já říkám udělat to jenom v detailu.

Detail uměleckého ztvárnění výdechu. Zdroj: Jan Charvát

Na stranu Šedivého návrhu se přidává i hlavní architekt metra Evžen Kyllar a Šedivý má prakticky vyhráno. „Při úvaze o konceptu kašny i výdechu metra jsem použil stejný názor k využití hybného prvku u obou objektů. U fontány to byla voda a u větrací šachty analogicky vzduch. Moje pojetí tedy definuje válcovitý tvar s tendencí spirálovitého rozvinutí do cípu zachycujícího přirozený pohyb vzduchu a jeho přenos do útrob metra,“ vzpomíná po čtyřech desítkách let Petr Šedivý ve svém venkovském ateliéru, zatímco oprašuje a ukazuje nám maketu současné kašny. 

Větrací objekt 10 JP dnes tvoří od jara až do podzimu orientační bod místních oblíbených farmářských trhů. Mimoděk a možná netoliko poeticky tak rozšiřuje umělcův koncept spojení vody a vzduchu i o element země.

A zároveň i dnes je budoucnost Šedivého kašny i výdechu z metra, bohužel, nejasná. Žižkovská radnice chtěla tento oblíbený veřejný prostor již v minulosti několikrát „revitalizovat“, vlna odporu od teoretiků či historiků architektury, urbanistů, ale i široké veřejnosti a politické opozice realizaci těchto záměrů prozatím utlumila.

Naposledy byla prezentována odbornou i širokou veřejností velmi negativně přijatá představa o transformaci celého prostoru zahrnující bez přehánění zalesnění celého náměstí. K odstranění uměleckých děl z veřejných prostorů je ale i podle dnes platné legislativy a autorského zákona zapotřebí souhlas jejich autorů. A Petr Šedivý ten svůj radnici zatím nevydal. Na listopad 2017 dokonce chystá uspořádání protestního happeningu přímo na náměstí.

Doufejme, že tohoto Šedivého reprezentanta naředěné abstrakce pozdních sedmdesátých let na náměstí krále „Jiříka“ nepostihne stejný osud jako jeho žulová pítka na stanici Křižíkova. Ta totiž byla po povodních v roce 2002 při rekonstrukci bez jeho souhlasu odstraněna.

Text vytvořil Jan Charvát, autor knihy z roku 2018 Nádech výdech, která je průvodcem historií výdechů pražského metra, jejich architektury a lidí, kteří jim zasvětili svůj život

Komentář: „Zachování výdechu jsme vyhodnotili jako nežádoucí"

Ne, to není citace ze zasedání soudruhů z Národního výboru hl. m. Prahy, ale rozsudek smrti nad ikonickým výdechem 10 JP akademického sochaře Petra Šedivého na náměstí Jiřího z Poděbrad. Přesně těmito slovy tuto zcela neopodstatněnou demolici zdůvodnil současný magistrátní radní Petr Hlaváček (STAN).

Likvidace tohoto výdechu se má odehrát v rámci „revitalizace“ celého náměstí. Té stejné revitalizace, která měla v roce 2019 stát městskou kasu 75 miliónů a nyní bude stát miliónů 477. Do tohoto vskutku „zanedbatelného“ růstu nákladů o 636 % se přitom inflace od roku 2019 vejde dvacetinásobně. Ale to jen na okraj k tomu, jak vládci Prahy efektivně hospodaří s našimi penězi.

Výdechy metra nejsou ze své podstaty určitě žádnou vysokou architekturou. Ale mnohé z nich, byť desítky let po svém vzniku, dokázaly, že v prostoru, do kterého často velmi drze vtrhly či ho zcela přetvořily, nejen fungují, ale že se z nich i staly drobné perly pražské technicistní architektury. A tato místa si bez nich lze nyní jen těžko představit.

Namátkou může za příklad posloužit třeba brutalistní výdech u Centrotexu na Pražského povstání architekta Václava Hilského, série výdechů nestora české architektury Františka Cubra na trase C či organická „srostlice" architekta Ladislava Dufka v Sadech Svatopluka Čecha.

Šedivého výdech do této elitní skupiny nejpozoruhodnějších výdechů celého pražského metra bezesporu patří. Je to dáno i tím, že tvoří povedený kontrapunkt k jeho blízké fontáně Sjednocená Evropa. Její osud samotný je v rámci „revitalizace“ mimochodem také nejasný, podtržený tím, se jedná o registrované umělecké dílo ve veřejném prostoru. A k jehož odstranění je tak podle platných zákonů potřeba souhlas autora. A ten Petr Šedivý nedal. Nicméně podle posledních informací snad chtějí architekti revitalizace náměstí kašnu z nějaké důvodu „ jen" o pár metrů posunout. Tak se nechme překvapit.

Ze strany radního Hlaváčka zazněl k demolici výdechu také „argument“, že vzduch proudící z výdechu ničí zeleň. Tento názor srovnatelný se stížností správce hřiště na to, že mu fotbalisté běhají po trávníku by byl za normálních okolností snad i úsměvný. Směr proudění vzduchu z výdechu lze totiž přitom upravit trivální úpravou technologie. Případně údajně tolik postiženou plochu upravit v rámci renovace použitím vhodných materiálů přímo na zemi nahrazením trávy mlatovým povrchem či dlažbou. Proč ale hledat nějaké levné řešení, když se může něco jednoduše zbourat… a postavit výdech nový a demolici i výstavbu patřičně vyfakturovat. K tomu se ale hned dostaneme.

Protože tu máme ještě aktuální vizuálně-technický stav objektu. Ten je bohužel spíše smutnou vizitkou toho, jak se o majetek starají jeho vlastníci. Výdech mohl být pravidelně čištěn, ošetřen anti-graffiti nátěrem a podobně. Připomíná mi to starou anekdotu, v níž si Američan koupí nový Cadillac poté, co se mu v tom starém zaplnil popelník. A jak již to s anekdotami bývá, nebývají bohužel daleko od skutečnosti. Protože výdech na stejném místě kvůli technickým požadavkům metra musí být a tedy zde bude znovu postaven! Na rozdíl od výdechu odsouzeného k demolici ale jeho návrh (natož snad nějaká výtvarná porota či snad dokonce veřejnost) nikdo neviděl a za jeho výstavbu bude městu (čti: nám) také po zásluze naúčtováno.

V uplynulých letech jsme byli svědky likvidace cenných a nenahraditelných architektonických staveb ze strany soukromých investorů (Hotel Praha, Transgas, mazutka na Invalidovně, OD Ještěd, ATÚ Dejvice apod.). Teď to ale spíše bohužel vypadá, že se budeme muset připravit na další neradostnou éru. Na tu, v níž bude reálně hrozit architektuře nebezpečí ze strany těch, kteří by ji ze svých pozic a funkcí měli chránit. Je ještě smutnější, že za ní stojí lidé, kteří mají k architektuře osobně blízko. A Šedivého výdech se (se svými nedožitými 50. narozeninami) stane její první obětí.

Autorem komentáře je Jan Charvát