Premiéra Radima Vizváryho 2. října ve Švandově divadle

„Jednou z metafor Mime on the Moon je změněná perspektiva. Spočívá ve specifickém pohledu mima na svět a jeho realitu, a zároveň z mé pozice tvůrce je to jiná perspektiva pohledu na pantomimu jako žánr a techniku. To se prakticky odráží v tom, jak s ní pracuji a jaké nové způsoby fyzického vyjádření pro tuto inscenaci hledám,“ říká Radim Vizváry.

Jeho poslední sólovou inscenací bylo VIP v roce 2018. Na repertoáru stále zůstává i Sólo, které mu vyneslo cenu Thálie 2016, a také představení pro nejmenší děti Pejprbój. Zatímco v posledních letech se Radim Vizváry jako tvůrce věnoval především multižánrovým a multimediálním produkcím, nyní si dopřává návrat ke komornímu divadlu jednoho herce a k čisté pantomimě.

„V posledních letech jsem pantomimu propojoval s jinými uměleckými žánry a druhy, abych ji obohatil o nové vyjadřovací prostředky. To vše se samozřejmě propisuje i do mého těla a celého fyzického projevu jako určitý arzenál, ze kterého mohu vybírat. Rozhodl jsem se však vrátit ke kořenům, k čisté formě pantomimy. Nepřidávám žádné další pohybové techniky, multimédia nebo efekty. Vrátil jsem se k principu minimální scény a soustředil jsem se na výzkum minimalistického gesta, práci s detailem,“ vysvětluje, „a také jsem si při tvorbě sám pro sebe stanovoval nové výzvy.“

Mim a jeho svět

Inscenace Mime on the Moon je metaforou mima a jeho světa: protože mim žije ve své vlastní realitě, kde je cokoliv možné: „Když jsem na jevišti, ztvárňuji imaginární realitu, což je realita viděná očima duše mima, skutečnost jeho bytí a jeho opravdového já. I mim žijící v imaginárním světě musí ale mít spojení s realitou světa skutečného, aby se do něj mohl vrátit. Lyrická pantomima ztvárňuje vztah imaginární reality s realitou světa.“

Na rozdíl od Sóla nebude nový projekt složený z jednotlivých etud, ale sleduje jednotnou dramaturgickou linku. Měsíc představuje vnitřní svět člověka, jenž má pocit, že se nachází mimo společnost. Odkudsi z okraje, zpovzdálí pozoruje a prožívá okolní dění. Skrze samotu a skrze prostor poznává mim svět a dochází ke smyslu svého vlastního bytí. Vydají se s ním diváci na tuto poetickou cestu? Dokáží se ztotožnit s osamocenou postavou na scéně?

„Samota není ve skutečnosti depresivní. Člověk se dnes samoty obává a myslí si, že je špatná, ale tak to není, pokud ji přijmeme jako prostor pro sebe. Je to příležitost prozkoumat své nitro a hledat duchovní rozměr. Zní to banálně, ale v přítomném okamžiku není samota negativní,“ vysvětluje Radim Vizváry své pohnutky. Ostatně mim jako typ je vždy sám, na jevišti i tehdy, když je zobrazován jako objekt jiných uměleckých žánrů. Literatura, malířství nebo hudba vždy zachycují mima a podobně i klauna jako postavu, která stojí osamocena mimo dav. V různých obdobích tak mim sloužil i jako metafora a sebeidentifikace umělce a jeho vztahu ke společnosti.

Pantomima je živoucí umělecký žánr. Zaujme i přehlceného diváka?

Radim Vizváry zkoumá, jak zasadit klasickou pantomimu do současného vnímání diváka a zároveň i sebe jako tvůrce, hledá cesty, aby byla pantomima sdělná a současná. „Přeji si divákům ukázat, že čistá pantomima ještě existuje i funguje jako plnohodnotný jevištní tvar. Nikdy si ale nemohu být jistý, jak ji divák přijme, jestli dnes ještě unese lyriku beze slov. Protože je kolem nás množství podnětů a divák může být až otupělý, protože na něj útočí show a zábava na každém kroku. Dokážeme se napojit na společné vnímání? To je otázka, před kterou stojím vždy. Snažím se očistit techniku mimu od různých nánosů, které nabrala za desetiletí, a zároveň vnímám, jak důležitý je kontext a dramaturgie. Stejná technika nebo situace vyzní jinak v závislosti na prostředí, kostýmu a scéně, na tom, jaké jsou další části jevištního díla…“

Jako vždy pracuje i nyní Radim Vizváry s odkazem velikánů pantomimy, aby ho uchoval živý: inspiruje se například dílem Marcela Marceaua, od jehož narození letos uplynulo 100 let, nebo svého učitele a „pantomimického táty“ Borise Hybnera, který ho nasměroval k lyrické pantomimě. Konkrétní etudy byste ale v inscenaci hledali marně, Vizváry nejde cestou rekonstrukce, ale snaží se předávat vnitřní poselství, které je v pantomimě skryto. Hrát pantomimu stejným způsobem jako před padesáti nebo sto lety, by stejně postrádalo smysl. A to navzdory tomu, že stále hovoří o čistotě její techniky:

„Mám tělo člověka 21. století, které zapojuji jiným způsobem, a tak dostává pohyb odlišný výraz. V pohybu jsou jiné akcenty, jinak pracuji s dynamikou, důležitou složkou je také čas, jehož vnímání se mění. Jsou to subtilní, ale velmi důležité změny. Jsem přesvědčen, že lze pracovat s tradiční formou, s dědictvím umělců, z jejichž tvorby jsme vzešli, a přesto tvořit současné divadlo.“

Úcta k tradici i vizionářství

Radim Vizváry ve své tvorbě spojuje vizionářství současné dramaturgie s úctou k tradici a respektem k osobnostem, které poetický obor pantomimy formovaly v minulosti. Vlastní tvorbou i pedagogickou prací usiluje o rozvoj současné pantomimy v její čistotě a působivosti, ale zároveň ji aktualizuje rozvojem techniky a obohacuje o nové prostředky. 

„Každý umělecký druh se musí vyvíjet, jinak by zakrněl a zanikl. Je velmi málo živých druhů a žánrů umění, které zůstávají v přísně kodifikované podobě, snad jen určité druhy asijského divadla. Ale v našem civilizačním okruhu jsme vnitřně naladěni na pokrok. V umění je to stejné jako v životě. Vnímání vývoje a pokroku jako hlavní hybné síly se odráží i ve všech oblastech včetně divadla. Pantomima jako žánr se vyvíjí, protože se mění diváci. Je obrovský rozdíl mezi způsobem, jak divák vnímal divadlo před sto lety a jak je vnímá dnes, to vše musíme v tvorbě zohledňovat,“ vysvětluje.

Jádro tohoto poetického umění je tak stále stejné – dělat neviditelné viditelným, vyjádřit to, co nelze popsat slovy, a dotýkat se duše diváka. „Pantomima potřebuje diváka trpělivého a otevřeného, ochotného se zklidnit a soustředit a zároveň otevřít prostor své vlastní fantazie. Pak je odměněn a umělec spolu s ním,“ dodává Radim.

Na premiéru Mime on the Moon se můžete těšit 2. října ve Švandově divadle od 19:00 hodin. Vstupenky jsou v prodeji na webu divadla. Repríza je naplánována na 8. prosince.