Premiéra divadelní adaptace novely Vděk v Divadle Viola
Přidejte si nás na domovskou Nanejvýš aktuální téma ve svém programu akcentuje také Divadlo Viola, které 11. listopadu uvede českou premiéru divadelní adaptace novely Vděk jedné z nejúspěšnějších francouzských prozaiček Delphine de Vigan.
Hlavní hrdinka Michelle neboli Miška musí být umístěna do domova pro seniory. Dříve pracovala jako korektorka, nyní jí však slova a jejich význam začínají nenávratně unikat. V důsledku neurodegenerativní choroby trpí afázií, a tak slova nesmyslně zaměňuje, nebo dokonce vynechává. Je si však plně vědoma toho, že je ztrácí. A nejen je.
„Začíná hra o čas, neboť Miška se rozhodne s pomocí mladé ženy Marie a logopeda Jérôma najít lidi, kteří jí kdysi zachránili život. Říci jim ´děkuji´, dokud to slovo ještě patří do jejího světa. Dokud ví, co znamená,“ přibližuje děj inscenace Vděk její režisérka Martina Kinská, která je spolu s Janem Rejžkem také autorkou divadelní adaptace. V úsměvném i dojemném příběhu Michelle, pro níž se řeč stává stále větším bludištěm, hrají Klára Cibulková, Anna Kameníková a Ladislav Hampl.
„Neurodegenerativní choroby – Alzheimerova nemoc, stařecká demence a další – jsou jedním ze zásadních problémů naší civilizace. Přitom se o nich v širším kontextu mluví velmi málo. Inscenaci Vděk bychom proto rádi spojili s osvětou k danému tématu. I proto od počátku scénář vznikal v konzultaci s neurology a psychology,“ dodává ředitelka Divadla Viola Lenka Plavcová.
Svůj první román Dny bez hladu vydala Delphine de Vigan v roce 2001, tehdy ještě pod pseudonymem Lou Delvig. O čtyři roky později publikovala už pod svým skutečným jménem knihu Pěkní chlapci, v roce 2006 následovala próza Jednoho prosincového večera, jež jí vynesla první literární ocenění. Světového úspěchu dosáhla románem No a já z roku 2007 – ve Francii získal dvě literární ceny a ocitl se v nejužším výběru na prestižní Goncourtovu cenu. O svém nejnovějším románu Vděk sama Delphine de Vigan v jednom z rozhovorů řekla, že je především o vděčnosti. „O tom, že někdy někomu poděkujeme za maličkost, vyjádříme vděk za něco maličkého, jako je podržení dveří, podání věci. Ale pak zapomínáme děkovat za opravdu důležité věci svým nejbližším. Všechno to spojuje jedno stejné slovo – děkuji. A přitom může mít tolik odlišnou hodnotu.“
