Před dvěma lety zemřel básník a novinář Robert Lahoda

Robert Lahoda se narodil 22. dubna 1974 v Trnavě. Jeho maminka pracovala v sociálních službách, tatínek byl právník. Rodina se přestěhovala do pražských Malešic, kde Robert vychodil základní školu. Po gymnáziu vystudoval žurnalistiku se specializací kultura – literatura na  FSV UK.

„Právě tam jsem Roberta poznal na jaře 1996, kdy jsem nastoupil v rámci náhradní vojenské služby do tamní knihovny jakožto pomocný knihovník. Znali jsme se od vidění ze studovny, kam docházel pro materiály ke studiu, zatímco já tam obsluhoval. Do řeči jsme se ale dali až v Klubu X v Dětském domě, kam jsme zašli nezávisle na sobě na autorské čtení kteréhosi básníka, jehož vystoupení se nám shodně hrubě nelíbilo. Pak jsme si vzájemně ukazovali naše veledíla a vedli řeči o literatuře,“ vzpomíná Viki Shock.

Literární sklony zdědil Robert po dědečkovi Zdeňku Lahodovi, jenž byl překladatelem a spisovatelem detektivních románů. Robert bohužel od šestnácti let trpěl neurodegenerativním onemocněním, způsobeným pádem ze skály na školním výletě. Nemoc nebyla nikdy přesně diagnostikována, nedošlo tak k soustavné léčbě.

V průběhu let se jeho nemoc stále zhoršovala. Nejdříve zasáhla pohybové ústrojí, takže mladý muž špatně a velmi pomalu chodil pomocí francouzských holí.  Chorobu reflektoval ve své tvorbě. Přes zdravotní handicap byl velmi aktivní, účastnil se kulturního života.

„Chodili jsme spolu na koncerty do klubů Bunkr, Belmondo a Delta. Měl velmi rád skupiny Znouzectnost, Traband a Totální nasazení. Uspořádali jsme společně nemalý počet autorských čtení. Úplně první v klubu Újezd, dále v Jazz Clubu Železná, Městské knihovně v Děčíně i v hospodě Na Slamníku v rámci Klubu 8, v jehož sborníku publikoval,“ pokračuje Viki Shock.

Robert přispíval hudebními, filmovými a divadelními recenzemi do mnoha tiskovin. Namátkou lze jmenovat Babylon, Rock and Pop, MF Dnes-Víkend a Kinorevue. Tři roky psal divadelní a hudební recenze pro časopis KLAN, který vycházel ve formě CD-ROMu, posléze pro internetový časopis INZINE.

Roku 1994 si vydal vlastním nákladem sbírku básní Srdce a smích. O tři roky později na ni navázal sbírkou Pro Sněhurku aneb Konec hořkých konců. Rok poté se podílel jakožto skript na natáčení debutového filmu svého spolužáka Marka Dobeše Byl jsem mladistvým intelektuálem.

Pod vlivem Diany di Prima a dalších beatniků se od klasických rýmů přiklonil k poetice tzv. básnické povídky, což reflektuje jeho další kniha, kterou si v roce 2000 opět vydal sám, Jak mě život nakop aneb Jednou mi jedna řekla. Ta vyšla v nákladu 50 kusů a zdobí ji kresby ufonka s berlemi (Robertovo alter ego), jejichž autorem je Jan Augusta. Exemplář této bibliofilie je k půjčení v Ústředí Městské knihovny Praha na Mariánském náměstí.

Kolem roku 2002 musel Robert přesedlat na invalidní vozík. Postupně se zhoršovala i jeho schopnost mluvit, nakonec došlo až k úplné afázii. Žádný lékař, léčitel ani rehabilitační pracovník mu nedokázal pomoci.

Přestože svůj osud nesl statečně a stále věřil, že se jednou vyléčí, nebylo mu to přáno. O Roberta se až do konce obětavě starala jeho maminka (tatínek mu zemřel o několik let předtím na stejnou chorobu, jakou měl Robert, která u něj však propukla až ve velmi pozdním věku). 22. května 2016 Robert Lahoda své nemoci podlehl. 
 

Robert Lahoda – ukázka ze sbírky Pro Sněhurku aneb Konec dobrých konců (vydáno vlastním nákladem roku 1997) 
 

Biograf Noc

ležel jsem na posteli a koukal oknem ven

když vrátka tiše zavíral další prázdný den

obloha byla politá cukrovou polevou

na chvíli zcela bez mráčků

až jsem docela dole jeden malý objevil

připomínal rytíře Bajaju

nebo švarného šuhaje při slovácké jízdě králů

aby se po chvilce proměnil

v rychlého jezdce Ponny Expressu

kterému kulky hvízdají nad hlavou

a nakonec skončil jako koráb mrtvých

bloudící po všech mořích a oceánech

od úsvitu k úsvitu bez přestávky

a s kapitánem přibitým na hlavní stěžeň

pak zmizel

rozplynul se a na oblohu vyplul Měsíc

cukru zbavená želé jahůdka

míč co klukům na plácku prořízl ostrý kámen

nebo zlý dospělý člověk

a teď si napůl splasklý leží na zemi

protože s fotbálkem je konec

a na tom Měsíci svítila brána

brána vítězů

či obyčejný vjezd do tunelu

jakých je kousek za Prahou několik

až se objevil tygr a s otevřenou tlamou

se zvolna chystal Měsíc spolknout

a taky to udělal

ale to už měl do tygra daleko

protože Měsíc přikryl kočovný mongolský kmen

jako kobylky dokážou zakrýt slunce

na hotelu svítil neónový nápis

dole začal ňákej blbec túrovat motorku

před hotelem hulákali opilí hosté

a tramvaj na hlavní vjela do baráku

začalo mi táhnout na nohy

vypnul jsem oční promítačku

zavřel jsem okno

a všechny ty prima holky si nechal na noc

až budu úplně sám

P.S.

ptáte se kde byly hvězdy?

až na jednu

co měl Měsíc pod sebou jako prst

se všechny někam zdejchly

má existence

má existence je na té nejspodnější hranici užitečnosti

jsem kašpárek z loutkového divadla

které je schované na staré zaprášené nepoužívané půdě

polorozbořeného domu co se zítra nebo pozítří bude bourat

protože je na odstřel

jsem pes který nekouše ani neštěká

jsem parník který má v boku díru

po Vltavě nemůže plout a jako restaurace se vůbec nehodí

španělská karavela plná pokladů potopená na dně moře

jehož jméno nikdo nezná a nikdo neví kde se nachází

a tudíž nezbohatne 

bezruký automobilista a beznohý cyklista

chodec co neví kam má jít

němý moderátor zábavného pořadu

pilot letadla pevně připoutaného v Technickém muzeu

plyšová hračka co malé děcko jednou provždy omrzela

a leží pohozená v koutě kde požívá výsady prvního kopance

pokud má ratolest vztek

stoletý stařeček kterému půlka příbuzných umřela

a druhá ho dala do domova odložených

kam za ním chodí jenom pro peníze

pistolník který přišel o oba palce

kyvadlo na Letné které se nekýve

jsem židle zapomenutá v zahradním altánku

do něhož už padesát let nikdo nezabloudil

abeceda bez písmen parfém bez vůně a jogurt z roku 1974

olympijský vítěz kterého si už nikdo nepamatuje

zapomenutý génius co si svůj světodějinný vynález vzal do hrobu

majitel konta ve švýcarské bance jehož číslo bylo na papírku

co si s ním omylem zapálil cigaretu

a teď si může o těch prachách nechat jenom zdát

klaun kterému se už přestali v cirkuse smát

včerejší noviny

voják bez armády a bez války

kouzelník který ztratil cit karty mu padají z ruky

a omylem propíchl asistentku

artista který uklouzl na laně a je rád že může aspoň chodit o holi

polárkový dort který tak dlouho odkládali až se roztekl

a jako koktejl nikomu nechutná

párek ležící týden na slunci

popelník v nekuřáckém salónu

střelec který přišel o obě oči

prorezlý automobil na vrakovišti za městem

dopis co nenašel adresáta

dárek bez příjemce

pistole bez nábojů

malíř kterému došly barvy

spisovatel bez nápadu a myšlenky

a básník bez fantazie

má existence je k ničemu

ale mám Tě rád

Kamarád

mí jediný dva přátelé jsou kanál na cestě domů

kterej vždycky slušně pozdravím a stařík

co mě doprovází cestou na zastávku nebo z ní

nečekaně se mi vynoří za zádama  a vybafne:

„Tak povídej!“

stejně pak ale vypráví hlavně on

„Tuhle jsem měl u sebe ženskou

a když bylo po všem, chtěla po mě stopade.

Dal jsem jí kilo a řek, že víc nemám.

Tak nevím, jestli ji ještě uvidím?“

„Kdo ví,“ utrousil jsem já

nebo jindy přišel a povídá:

„Tak jsem dneska přišel vo dva tácy.

Ňákej Rumun chtěl po mně rozměnit bůra.

Vytáhl jsem šrajtofli, dal mu ty drobáky

a pak přijdu na poštu, chci platit a zjistím,

že mi v ní dva tácy chyběj.“

řekl jsem mu že nemá s sebou nosit velký peníze

a von že šel zaplatit nájem

vždycky říká že jsem jeho kamarád a pak říká:

„Je vidět, že jsi unavenej, tak se natáhni,

dej si něco k jídlu a k pití a odpočiň si.“

hrozně se diví kam pořád jezdím

a stokrát jsem mu povídal že studuju

je mu kolem šedesáti

chodí v klobouku a bundě i v létě

a pak se diví že mu je vedro

kouká do rána na televizi a před polednem nevylejzá

protože do dvanácti spí

když jsem se divil říkal:

„Já vim, dávaj tam blbosti, ale co má člověk dělat?“

včera mě zase zastavil a vysypal na mě

že byl na vobědě

dal si rajskou a sedm knedlíků za sedmnáct korun

teďka má novej sport

stojí u kraje silnice a pozoruje auta a lidi

prej čeká známýho

když jsem namít že tam stál i včera

divil se že jsem si ho všim a přiznal

že tam stojí jen tak

snažil se mě přesvědčit

že není možný abych pracoval

ale jinak je vážně kámoš

a od šestadvaceti je po úrazu v invalidním důchodu

i když dneska už běhá jako srnka

Robert Lahoda – ukázky z knihy Jak mě život nakop aneb Jednou mi jedna řekla (vydáno vlastním nákladem v roce 2000) 
 

Ufóni

nad Žižkovem letěla vzducholoď

smrákalo se a začínala být zima

čekal jsem v Biskupcový na svůj autobus 

a civěl na hezkou slečnu

blondýnku

která čekala taky

zrovna se ke mně otočila

když kolem nás štrádoval vousatý stařík

ukazoval prstem nad sebe a řval:

„Hele, lidi, vidíte, to jsou Ufóni!

Ufóni se na nás přišli kouknout.

Kdyby tu tak byli Američani, určitě by se z toho po…

Nebo ta televizi, jak ji Američani celou…

a teď z toho maj prd.

Nemám jim zavolat?“

my dva s blondýnkou jsme se usmáli

ale ozval se urostlej chlapík v šusťákový soupravě

co stál s manželkou za mnou:

„Poslouchej, Jendo, neřvi. Klídek, hoď tam zpátečku.

Tebe by žádný mimozemšťani stejně nikdy nechtěli,

ani zadarmo.“

Děda na něj mrk:

„No jó, Rothans, pan podnikatel se ozval.

Tak to je špatný. Jak víš, že by nechtěli moje orgány?“

„Stoprocentně. Ty se jdi radši podívat támhle do tý popelnice,

jestli tam na tebe nečeká rudá hvězda.“

blondýnka se příjemně culila

a já se bál pohnout

aby se to kouzlo mezi náma neztratilo

a ona až uvidí můj pohyb-nepohyb

aby neztratila svůj smích

děda samozřejmě k popelnici šel

otevřel ji a že nevíte co tam objevil?

bílou papírovou pěticípou hvězdu

ze staré domovní nástěnky

vzducholoď mezitím zmizela

Američani to prošvihli a televize Nova jakbysmet 
 

Poraženej

na koncertu v klubu vedle nádraží

byl těžkej letní vzduch

po kterém by se dalo normálně stoupat

kapela hrála hůř než minule ale pořád dobře

zasunul jsem se ke stolu vzadu u stěny

a položil si na zem pod stůl kelímek s pivem

ještě předtím když jsem vcházel

potkal jsem tu holku

který jsem si všiml už minule

usmála se na mě

fakt dobrý

vážně?

stál jsem tedy vzadu a rukou se držel toho stolu

abych srovnával rovnováhu

která není mojí silnou stránkou

a pozoroval křepčící dav fanoušků pod pódiem

ke konci se kousek ode mě

začaly motat dvě řádně zřízené slečny

měly větší problémy s rovnováhou než já

a rozbily pár flašek a sklenic

opilý holky nemám rád

protože po střepech se mi zrovna dobře nechodí

ale to nebylo to nejhorší

za chvíli si přede mě stoup malý kluk s velkým báglem

teda spíš středně velkej byl ten kluk a měl celkem slušně nakoupíno

najednou neudržel balanc a sklátil se i s tím velkým baťohem těsně vedle

nic se mi nestalo neboť jsem se jistil

ale von mě začal plácat po ramenou a omlouval se:

„Jé, promiň, já jsem tě porazil.“

tiše jsem namítl že nikoliv

ale on si to nedal vymluvit a křičel:

„Já jsem tě porazil!

Seš poraženej, seš poraženej, ty seš poraženej!“

nechal jsem ho být protože poraženej jsem dávno

ale trvám na tom

že rozhodně ne blbcem s baťohem!

Tramvaj matiné

„Ožehne ti tváře atomová záře!“

„Vole, ty si ty kraviny někam piš, jednou z tebe něco bude,

třeba slavnej básník a budu si k tobě chodit pro podpisy,“

říkal jeden pubescent druhýmu, když čekali na tramvaj

a stříkali si do očí nervovej plyn.

„Jsem rudej?“

„Jseš, a jak! Ale neboj, o zrak nepřijdeš.

To byl nervovej plyn, ale nefunguje.“

„Tak to byl nervák – hm, díky.“

Nastoupili se mnou do tramvaje, bylo jich celkem pět.

Bylo už navečír, ani světlo, ani tma.

Pak vypluli ven a přistoupili dva hippie třicátníci

„…jo a ještě budu mít dneska noční s tou lezbou.“

„Tak si, než půjdeš, dáme ještě dvě točený.“

„Já, když jsem ji viděl poprvé, jsem nejdřív nevěděl,

jestli je to ženská nebo chlap, protože to nebylo poznat

a ptal jsem se kolegy: Ty, hele prosim tě, to…?,

vybaf hned bez přípravy: Né, to je lezba.

A vona je ke všemu hrozně zlá,

a kdyby aspoň byla hezká.  

Navíc příšerně chlastá pivo, to je fakt.

Tuhle jsem ji viděl jenom v kalhotkách a zjistil,

že už má docela pěkný panděro

a když ho vyvalí v křesle, tak to je teda něco.

A s ní mám přežít noční.

Já se snad předtím ožeru,

a do toho ještě ty dva teplouši…“

Vystoupili na Vostrčilově náměstí,

pak na Palackým tramvaj vykolejila

a já si rozbil hlavu.

No poesie!

viděl jsem živýho básníka

jeho dílo docela ušlo ale četl ho stylem

jakoby předčítal dětem Honzíkovu cestu

a i to by bylo větší žrádlo!

dopil jsem svý Krušovice a věděl

že od něho si knížku nikdy nekoupím

radši ty prachy dám Lakatošům na chleba

no spíš na uherák protože starej Lakatoš má Mazdu

a na každý ruce jedny zlatý hodinky

divný že?

jo a zítra nastříkám sprejem na první zeď

No poesie!

neboť tý mý se to týká taky

Lucky Story

Do První Holešovický kavárny vedou takový schody,

že člověk o dvou holích jako já to má místo pevnosti Boyard,

ale zpátky už to jde.

Shopsal jsem opatrně dolu, abych si nenabil kokos

a šel k nejbližšímu stolu, zavolal na servírku,

objednal si nápoj a něco k jídlu.

Měl jsem celkem hlad.

Přinesli mi bramborák, co vypadal jako tabulka čokolády,

a já si spálil hubu.

Jó, pospíchat se nemá.

Pak přišel můj host, takže se tekutina ve mně násobila.

Po dvou pivech a třech sodovkách jsem musel jít tam,

kam i Franta Flinta chodí vždycky sám.

Už jsem se doplazil ke dveřím, když se najednou rozletěly.

Nejdřív vyšlo bříško a za ním vousatej strejda.

„Je tam vobsazýno,“ houkl na mě.

Obsazeno je tam asi furt, protože vedle umyvadel

jsou za jedněma dveřma malá i velká společně.

Rozhodl jsem se počkat u umyvadel,

svý kroky šetřím.

Za chvíli se otevřely dveře a vešel další maník.

Řek sem jenom „Je obsazeno.“

a von v klidu „Já vim,“  a začal přes dveře konverzovat

s obyvatelem inkriminované místnůstky:

„Hele, Jirko, podej mi pod dveřma cigáro.“

„A kde bych ho asi vzal?“

„Já tu tvou starou asi zabiju.“

„Proč? Tak to udělej, aspoň budu mít o starost míň.“

„No, říkala, že máš její Lucky.“

„A není vona ňáká happy?“

„Tak dělej!“

„Vydrž, já se podívám, zrovna mám prsty tam.

Nebo chceš ty cigára posraný?“

Za chvilku Jirka vyšel a oba se odkulili.

Konečně jsem měl volno a vykonal, co třeba.

Když jsem se vracel ke stolu, viděl jsem oba

i tu starou, která byla celkem mladá,

jak kouřej svý Lucky a jsou happy.

Konec dobrý. Und Alles gute!

Energie a já

jsem o rok mladší než…

starej jak pražský metro a Valerie z Beverly Hils

o rok starší než básník Viki Shock a Mel C.

ráno a vlastně celý den

to ve mně všude pěkně křupe

křupeto zní vždycky líp

vždycky když udělám od domu první krok

tak naplno pocítím jak energie vibruje celým mým tělem

a nepotřebuji ani Adidas Women

té energie se pak nemůžu zbavit aspoň dvacet metrů

jednou jí bylo nějak moc a už už jsem směřoval políbit zem

když mě v poslední chvíli zachytil jeden soused

v okolí už mám svůj fanklub

předně je to dáma které říkáme užvaněná teta

má v ústech samopal Maxim a informuje mě o novinkách z domu

třeba že v domovní prádelně

kam chodí prát jen dobrodruzi a otrlé nátury ale je tam furt nabito

ležely v umyvadle dvě chcíplý krysy

jednou jsem se bál že zase nejede výtah

a tak jsem nesměle zaťukal jestli ho někdo nedrží

v tu ránu se rozjel a když dorazil slyším už přes dveře

„Tak kdopak mi rozbije držku?“

a vona užvaněná teta

„To víš, hochu, vždycky se stavuju u sousedky,

jestli nechce něco koupit, slovo dá slovo a čas letí, tak se nezlob.“

nebo kamarád děda čilouš kterýho potkávám

„Viděl jsem tě včera na zastávce, že si jel v noci ven,

tak jsem si říkal, aby tě někde nezmlátili Ukrajinci, Jugoslávci nebo Čečenci,

ale měl jsem zrovna nějaký potíže, musel si dát laxigal

a neviděl jsem tě odjet, protože jsem zase běžel tam.“  

na svých procházkách potkávám taky strejdu

co za sebou šourá jednu nohu

chodí si v devět pravidelně pro rohlíky a noviny

navzájem se zastavíme koukneme na sebe a on praví:

„To je co, zatracenej život.

Ty kočky a psi, potvory, si žijou.

Těm já závidim, že maj čtyři nohy.“

co říci závěrem:

jsem o rok mladší než…

starej jak pražský metro a Valerie z Beverly Hils

o rok starší než básník Viki Shock a Mel C.

a hrozně závidím kočkám a psům