Před 150 lety byl zahájen provoz na železničním mostě na Výtoni

V Praze byl dlouhá staletí pouze jeden most přes Vltavu – Karlův most. Další přemostění nastalo v roce 1841, kdy byl otevřen předchůdce nynějšího mostu Legií, o devět let později byl do provozu uveden železniční Negrelliho viadukt, v květnu 1868 předchůdce nynějšího Štefánikova mostu, most císaře Františka Josefa I., a v listopadu 1869 předchůdce nynějšího Mánesova mostu.

Poprvé o spojení vltavských břehů železnicí uvažoval již v polovině 40. let 19. století legendární projektant Jan Perner, stavitel mimo jiné olomoucko-pražské železnice, jenž počítal s dřevěným mostem pro koněspřežnou vlečku ze Smíchova k dnešnímu Masarykovu nádraží.

Idea ožila při stavbě železnice z Bavorska přes Plzeň do Prahy: koncesní podmínky totiž zavazovaly stavebníka ke zřízení takzvané pražské spojovací dráhy, která by spojila Smíchov s hlavním nádražím.

Stavbě nahrálo otevření smíchovského nádraží v červenci 1862 (hlavní bylo zprovozněno až v prosinci 1871), ale i prohraná válka s Pruskem v roce 1866, ve které se ukázaly zápory neexistence spojení dvou pražských nádraží. Stát poté uložil vybudoval spojovací železnici společnosti Dráha císaře Františka Josefa, stavitelce dráhy z Vídně do Chebu a Prahy.

Stavba dráhy začala v srpnu 1870, již samo trasování však bylo spojeno se spoustou tahanic, především při výkupu pozemků. I stavba relativně krátké trati byla tvrdým oříškem, bratří Kleinové a Adalbert Lanna ovšem i zde prokázali zdatnost.

Dvě hlavní překážky byly: vinohradský tunel a vyšehradský železniční most. První tunel (z nynějších tří) pod Vinohrady byl zprovozněn již v září 1871 a v srpnu 1872 byl na pražské spojovací dráze zahájen provoz.

Plných 16 let (až do 1. října 1888) tudy jezdily jen nákladní vlaky, poté zde byla zavedena i osobní doprava. Svých prvních cestujících se dočkalo nádraží Vyšehrad (otevřeno již v srpnu 1872) a také v říjnu 1888 skromná zastávka Královské Vinohrady, situovaná u ústí tunelu u nuselských schodů (ta byla zrušena v červenci 1944).

Tento jednokolejný, příhradový most spočíval na třech pilířích, měl pět polí (každé o délce 56,9 metru) a celkovou délku 196,3 metru.

Na přelomu století ale přestal most po technické stránce vyhovovat, a proto bylo rozhodnuto o jeho výměně, při zachování dosavadní osy mostu. Hlavní části konstrukce dodala firma bratři Prášilové, která také provedla vlastní výměny mostu.

Výměna nového mostu za starý byla provedena přesunem, pomocí hydraulických zvedáků. Nový dvoukolejný most s dřevěnými chodníky pro pěší byl smontován v předstihu již v červenci 1901 na dřevěném lešení u Vyšehradu.

Výměna mostu se stala senzací, výluka provozu činila jen 36 hodin, vlastní výměna 18 hodin, navíc nebyla přerušena lodní doprava. Koncertu dovednosti dělníků přihlíželo tehdy mnoho diváků.

Osazení mostu skončilo v poledne 1. října 1901. Již v noci z 1. na 2. října projely po novém mostě první vlaky. Scénu výměny mostu použil František Langer v próze Kruh ze sbírky Předměstské povídky.

Současný most je tvořen třemi příhradovými nosníky s rozpětím 69,9 metru, široký je 8,1 metru a dlouhý 298,4 metru.