Pražská okénka zajímavě pohlíží na ulice, náměstí a různá zákoutí metropole
1. července 2022 15:47
Přidejte si nás na domovskou 
Pražské okénko Stanislavy Jarolímkové nabízí na portálu Praha křížem krážem již déle než rok zajímavosti z pražských ulic, náměstí a zákoutí a autorka se nyní rozhodla vytvořit i knižní verzi.
Obohatila ji o další témata a podrobnosti, které literatura běžně nenabízí. Dozvíte se tak například, kde se nacházelo první Maroldovo panoráma, jakou roli hrál podstavec Bruncvíkovy sochy, kde a proč se v Praze málem utopil František Křižík, odkdy má Pražský hrad výtah se stropem potaženým kůžemi ještěrů a celou řadu dalších pozoruhodností, které zpestří zážitek všem, kteří si o Praze nejen rádi čtou, ale se stejnou chutí se ji vydávají i objevovat na vlastní oči. V tom jim pomohou i unikátní fotografie a ilustrace.
Ukázka z knihy
O Nerudovce trochu jinak (Pražské okénko č. 15)
Tato ulice patří k nejznámějším v Praze, a přesto většinou čítáme hlavně o slavných architektech a o nádherných palácích, které zde, v blízkosti Pražského hradu, postavili. My si však o ní řekneme i pár „obyčejných“ informací. Ulice dlouho zapáchala a byla nevídaně strmá. Příčinou zápachu bylo to, že z Úvozu a z Hradčan sem stékala dešťová a odpadni voda z přetékajících žump. Hradčanská radnice sice nechala roku 1662 vyhloubit v Úvoze stoku a dala Nerudovku upravit, ale ještě v 18. století prý tudy nečistoty včetně exkrementů mířily na Malostranské náměstí, „kde (…) nesnesitelně zapáchaly a poskytovaly odporný pohled“.
Kvůli strmosti terénu obyvatelé zadláždili do vozovky dřevěné trámky, zvané krokve (německy der Sparren), umožňující zvířatům snáze se zapřít, takže se jí od 17. do 19. století říkalo Sparrengasse (Krokevní ulice), což se zkomolilo na Sporengasse (Ostruhová ulice). Současný název se užívá od roku 1895.
O zdejším náročném stoupání svědčí mimo jiné popis jízdy kočáru vezoucího koncem 18. století na Pražský hrad císaře Františka I.: „Zvířata těžce supěla do jejího svahu, sekají nohama a napínají kyčelní svaly, než jeden z ořů nesnesl bláznivého tempa a padnuv zcepeněl na místě.“
Ovšem František Křižík absolvoval koncem 19. století v této strmé ulici úspěšně zkušební jízdu postupně ve třech svých elektromobilech. Od března 1908 tudy sice jezdila autobusová linka, ale ta musela být kvůli poruchovosti vozů v listopadu 1909 zrušena.
Stanislava Jarolímková (*1947) se narodila v Praze. Po absolvování Fakulty žurnalistiky UK u své profese zůstala až do roku 1978 a opět se k ní vrátila v roce 1991. Spolupracovala jako novinářka na volné noze s předními pražskými deníky a časopisy, s televizí i rozhlasem, jimž nabízela zejména méně známé zajímavosti z řady oborů – od medicíny a techniky přes flóru a faunu až po historii.
Knihy začala psát v roce 1999 a Pražská okénka jsou jejím 37. titulem. Na dalších dvou knihách pracuje.
V nakladatelství Universum vyšly autorce v poslední době např. tyto tituly: Netradiční procházky Prahou 1. a 2. (2013 a 2019), Slavné Češky (2019) a Slavní Češi (2020).
