Pražané si nepřipouštěli, že se mohou stát terčem útoku. Následky čtyřminutového pekla byly tragické

O to větším šokem pro ně byl 14. únor 1945, kdy Praha zažila nejhorší nálet nejen v průběhu druhé světové války, ale i v celé své historii. Metropole byla bombardována nejspíš omylem, podle historika Michala Plavce si spojenečtí piloti Prahu spletli s Drážďanami. Mohla za to navigační chyba a špatné počasí.

A účet tohoto pouze asi čtyřminutového náletu? Celkem 701 mrtvých, 1184 raněných, 93 domů zcela zničených, 190 budov utrpělo těžké a 1500 lehké poškození. Bez přístřeší zůstalo na 11 000 Pražanů. Pumy se nevyhnuly ani památkám, jako byl Emauzský klášter či nedaleký Faustův dům.

Nejvíce ale trpěly bloky budov na Vinohradech, kde se některé ulice proměnily doslova v ruiny. Útok 62 amerických bombardérů z osmé letecké armády začal ve 12:24, na město bylo celkem svrženo 152,5 tun pum, z toho bylo 371 tříštivých a 8000 zápalných.

Podle historiků se přes 60 amerických bombardérů odtrhlo kvůli špatnému počasí a navigační chybě od svazu a v domnění, že útočí na Drážďany, ničilo Prahu. Drážďany byly totiž mezi 13. a 14. únorem hlavním cílem spojeneckých vojsk. Nedopatření bylo způsobeno i selháním radiolokátoru hlavního navigátora, který tak nemohl přesně určit cíl.

Osudný únorový den roku 1945 byla středa a nad Prahou se sirény rozezvučely krátce po poledni. Problém byl, že Pražané si na kolísající zvuk sirén ohlašující „akutní letecké nebezpečí" během války zvykli a nebrali ho příliš vážně. Většinou se totiž jednalo o planý poplach. A tak ani tentokrát mnoho z nich do krytů nepospíchalo.

Už o pár minut později dopadly v Jinonicích první bomby. Letadla pak pokračovala přes Pankrác, horní část Nového Města a Vinohrady. Zásahy skončily v Riegrových sadech na území dnešní Prahy 2. Na Vinohradech byla mimo jiné zničena Velká synagoga v Sázavské ulici, největší a nejzdobnější židovský chrám v Čechách. Hlavní loď synagogy zcela vyhořela a zbyla jen boční křídla, torzo chrámu bylo pak odstřeleno v polovině července 1951.

Německé letectvo bylo tehdy na konci války značně vysílené, trpělo nedostatkem pohonných hmot, a tak na obranu nic nepodniklo. Likvidaci přímých následků náletu ztížil i fakt, že pražské hasičské sbory ještě před útokem odjely na pomoc hořícím Drážďanům.

Únorový nálet bývá nejčastěji spojován s poničením budovy Emauzského kláštera, který po zásahu ještě několik dní hořel. Tři pumy zcela zničily klášterní kostel, škody utrpěl i ojedinělý cyklus gotických maleb z doby Karla IV. Klášter byl sice v 50. letech obnoven, ale také zestátněn a do roku 1989 nesloužil svému účelu.

Jak s nadsázkou potvrdil představený kláštera Pryor Englehardt zástupcům americké armády při jejich návštěvě Emauz v roce 2000: „Nemusíte se omlouvat, náš klášter trpěl více následkem sovětské okupace v uplynulých 40 letech než následkem bombardování".

Poškozeny byly i další pražské architektonické skvosty, například kostel svatého Václava na Zderaze či budova Vinohradského divadla. Zásah dostal také Faustův dům na Karlově náměstí, kolem kterého se bombardování soustředilo. Bez šrámů nevyšel ani Palackého most, kde pumy poškodily Myslbekovo sousoší Přemysla a Libuše. Zprostředkovaně se nálet dotkl i Národního divadla, když bomby zasáhly jeho malírnu v Apolinářské ulici, následný požár zde zničil řadu unikátních malovaných dekorací.

Na místech vybombardovaných domů vznikly proluky, jejichž zastavení trvalo mnohde i několik desítek let. Posledním z objektů, který vznikl na vybombardovaném místě, byl Tančící dům na Rašínově nábřeží dokončený v roce 1996.

Při odletu bombardéry údajně odhazovaly zbylé bomby, protože s nimi bylo nebezpečné letět zpět a přistávat. Zásah tak dostal ještě obytný dům v Břevnově, kde zahynulo asi 20 lidí.

Poslední větší nálet Praha zažila 25. března 1945, kdy na 500 amerických letadel bombardovalo továrny v Libni a Vysočanech a tři letiště v severovýchodní části Prahy.